Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Mělo by se něco stát, ostatní už začínají zoufat nad tou jednotvárností. Pouť se zdá nekonečná, všude kolem ohořelé kmeny stromů, popílek padá k zemi. Svět jako by ztratil barvu. Všude jen šedá a černá. Cesta se nemění, cíl je v nedohlednu. Nikdo si ani není jistý, jestli nějaký cíl vůbec ještě je. Jak by taky mohl. Čím déle jdeme, tím méně věříme, že najdeme to, co hledáme. A ví snad vůbec někdo, co vlastně hledáme? Konkrétně asi ne, všichni jen touží po spáse. Co má být ta spása však nikdo netuší.
Ještě si pamatuji, jak to vypadalo předtím, kéž bych si toho vážil o něco více, kéž by si toho vůbec někdo vážil, teď už jen všichni litují svých činů, ale k čemu to je?

"Jdeme v kuse už 6 dnů, měli bychom se na nějaký čas utábořit a odpočinout si," prohlásil jsem. Všichni vrtí nechápavě hlavou, jak mě to jen mohlo napadnout takhle marnit čas. Ve skutečnosti však nemyslí nikdo na nic jiného.
"Souhlasím," znenadání vykřikla Anna.
Mám tu dívku rád, dokáže se jim postavit, vyjádřit svůj názor. Navíc má ohromný smysl pro spravedlnost. Je jedna z těch, co už se smířili s tím, že nás nic dobrého nečeká. Planetu jsme si zničili sami, a tak si musíme vytrpět náš trest. Smířenější osobu jsem nikdy neviděl a smutek, který jí vychází z očí, taky ne.
"Čím rychleji a déle půjdeme, tím dřív tam budeme," řekl Ivo.
"A kam že to jdeme?" podotkl někdo z davu.
Na to Ivo neměl odpověď. Nebyl zlý, jen dost naivní a občas zapomínal myslet. Stále doufal, že najde zachovalý kus země, kde bychom mohli začít znova. Já si to nemyslím, tahle pohroma postihla všechny, ale na druhou stranu, co jiného můžeme dělat, než jít dál a doufat, že najdeme další skupinku, která na tom třeba bude o něco lépe.

Po zdlouhavém dohadování jsme se utábořili pár mil severně od cesty. Byl to pěkný plácek, chráněn vysokou skálou a od cesty tam nebylo vidět. Rozhodli jsme se, že budeme trochu riskovat a rozděláme oheň. Všichni jsou unavení, hladoví a s jen malou hrstkou vůle pokračovat, tak ať se alespoň zahřejí. Vláďa vytáhl kytaru, měla už jen čtyři struny, byla celá navlhlá. Já bych ji zahodil už dávno. Jsem rád, že to neudělal, v těchto chvílích stačí málo k radosti a Vláďova kytara bylo to málo. Je neuvěřitelné, co na ten téměř shnilý kus dřeva dokáže zahrát. Byla to jedna z nejšťastnějších chvil během posledního měsíce. Od doby, kdy se vše začalo hroutit a svět se ocitl v plamenech, jsem se dokázal konečně trošku uvolnit.
Sledoval jsem okolí. Většina spala. Pár jedinců ještě plakalo, my ostatní jsme už měli oči vysušené. Obloha ztmavla, z šedé se stala temně šedá. Poslouchal jsem už téměř neslyšné brnkání na kytaru, zavíral oči a v hlavě jsem si přehrával následující den. Než jsem usnul, ještě jsem si stihl všimnout úsměvu, jenž mi věnovala Anna z druhého konce ohniště.

Vracím se domů z práce. Na cestu mi svítí měsíc. Mám neblahé tušení, poslední dobou se dějí podivné věci. Když vjíždím do naší čtvrti, nestačím se divit, vzpomínám na časy, kdy tu děti jezdily na kolech a zmrzlinář ne ně troubil každou druhou hodinu. Teď bych tu ani svou ženu nenechal projít samotnou, natož svou dcerku. Slyším křik, zrychluji, něco se muselo stát. Ulicí se nese rudá záře. Teď po silnici přímo letím. Náš dům a tři další hoří. Požární a záchranná služba už dávno nefunguje. Všechno je jen na mně. S křikem rozrážím dveře a vbíhám dovnitř, schody jsou v plamenech. Slyším jejich křik, ale nemohu se dostat blíž. Strop se začíná propadat. Křik utichá. Se slzami v očích a neuvěřitelným řevem vybíhám ven. Teď už je ticho. Hroutím se.

Otevřel jsem oči, byla hluboká noc. S oddaným výrazem jsem sledoval oblohu. Bál jsem se znova usnout.