Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je tomu už dávno, co jsem tento příběh prožil, kdy pánem na Zemi byl každý nový den a klíčem k úspěchu jedině trpělivé naslouchání a porozumění. Narodil jsem se ve znamení Veverky, a protože moji rodiče byli chudí rybáři, žijící proto, aby přežili, usoudili, že se mi bude lépe dařit u dědečka kořenáře, jelikož symbol chamtivého tvorečka předpovídal, že mým pomocníkem na cestě životem má být země, nikoliv voda. Přišlo mé páté jaro a já odešel do nedalekého lesa, jenž můj prarodič pokládal za svůj domov a který se měl co nevidět stát i mým útočištěm.

Dědeček přebýval ve své přestárlé chaloupce na samotném okraji háje. Voněla po bylinkách a léčivých mastích. Mladé, ušlechtilé srny mi pojídaly maliny z dlaně. Stařeček mě učil jak porozumět přírodě a já naslouchal, sbíral rostliny a maloval jejich zelená, voňavá těla do herbářů. Čas plynul jako voda. Přišel můj patnáctý podzim a s ním dostihlo mého opatrovníka stáří. Už jsme spolu nechodili krmit zvěř ani trhat jaterníky a jitrocel. Dědeček ležel pod lněnou přikrývkou u kamen, v obličeji bílý jako křída. Přiložil jsem do kamínek další suché polínko, když staroušek zasípal: "Nikdy jsem ji neslyšel. Kdyby mi aspoň odpověděla, že jsem konal dobře. Že nadešel můj čas." Tuto větu dědeček říkával až příliš často a já jí nedokázal porozumět, až jednou. Hlavou mi vířila spousta otázek a já se obával, zda nezůstanou jednou provždy nezodpovězenými. U paty lesa stál vysoký buk. Často jsem pod ním sedával a právě ten den, ve chvíli, kdy jsem se zády opřel o jeho hladký a silný kmen, uslyšel jsem ten vábivý šum v koruně. Jeho hlas zněl jako zpěv ptáků, meluzína, voda zurčící v potoce. Šeptal slova díků a plakal. Ruku mi potřísnila jeho smůla. A já tehdy zase porozuměl.

Rozrazil jsem dveře do chalupy. "Dědečku, je šťastná, příroda je šťastná! Strom mi to vyprávěl," rozjařeně jsem volal. Na tváři starce se usídlil pokojný a šťastný úsměv. Věděl, že jeho čas už nadešel.