Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nádech a výdech, tlukot srdce, rychlost, jakou nám krev koluje v žilách, proč? Jen z důvodu času našeho žití okamžikem nebo je v "životě" jako slově něco víc?
Na této Zemi je opravdu velmi málo věcí, které mi vezmou dech. Vzpomínám na příběh jednoho chlapce, a že jsi to právě ty, tak ho ode mě uslyšíš.

"Michale, jak jsi se měl?" Těchto pár mateřských slov, to je to jediné, co jsem chtěl slyšet po návratu ze školního výletu, který byl téměř dokonalý. Téměř, protože jsem musel myslet na tu, která mi dala život, tu, které vděčím za to, že tu jsem.
Co se vlastně stalo? Co je špatně? Proč leží maminka v nemocnici na jednotce intenzivní péče? Snad náhoda, věřím v ní, protože přiznání toho, že za její zdravotní stav mohu i já, mě ničí.
Dovednost zapomenout je slabá oproti mé dovednosti vzpomínat, chyba, ale vděčím jí za tyto řádky.
Otočil jsem klíčem v zámku, vstoupil do našeho vůní smutku načichlého bytu. Táta seděl v křesle, nasranej, ale i smutnej, klasika.
"Michale, kde se couráš? To je jedno, najez se a pojedeme za mámou, ještě jsi tam nebyl, a jak dlouho už v tý nemocnici leží... Nemáš nás rád, jednou nás všechny překročíš."
Po těchto slovech jsem na jídlo neměl ani pomyšlení. Mohl si to odpustit.
Nasedli jsme do auta, tak líně jak jen to šlo. Mlčel, celou cestu až do nemocnice mlčel. Pak prohodil pár slov s lékařem a na pokoj. Nebylo tam moc soukromí, doktor zůstal s námi. Ta věta: "Je v kritickém stavu, nedotýkejte se jí, je silná, bojím se však, že na tohle její síla nestačí."
"Přejícnej" doktor, od té chvíle jsem ho nenáviděl!
Viděl jsem všechny ty přístroje, ty zvuky nemocničních přístrojů, které znám z filmů, realita!
Do očí se mi nahrnuly slzy, dlouhým, rychlým krokem jsem přišel k lůžku maminky, klekl si a chytl její ruku. Zalykal jsem se fňukáním, pro slzy jsem neviděl. Poté co můj brekot po mámě a jejím vlídném slovu ustal, promluvil jsem: "Maminko, slyšíš, tohle nejde, nemůžeš takhle odejít, vždyť jsem ti nikdy neřekl, že tě mám rád, svět bez tebe bude prázdný, moje srdce." Probuď se, probuď se, probuď se, opakoval jsem pořád dokola a pak se to stalo.
Její tělo se opět probudilo do života, stiskla mi ruku, kterou jsem ji držel. Můj dech jako by se zastavil. Naprosto jsem ztuhl a očekával, co se bude dít. Její oči se probudily, ona sama po chvilce promluvila: "Kde to jsem?" Bylo očividné, že vůbec netuší, co se s ní právě děje.
I poslední slzy přestaly stékat z mého obličeje. "Mami!" V tu chvíli jsem nenacházel do slov, abych jimi uspokojil sám sebe a táta v tu chvíli? Ani nevím, jestli něco říkal, doktor okamžitě odešel z pokoje, aby se později vrátil se sestřičkami a ostatními doktory. Nevím, jak dlouho jsme seděli u maminky na posteli, snad několik hodin.
Doktor řekl, že si ji nechají v nemocnici ještě přes noc na pozorování.
Ten "přejícnej" doktor, smál jsem se mu do obličeje. Chtěl ji pohřbít a ona mu vzápětí odpověděla.
Než jsme se stihli s doktorem domluvit, kdy si máme pro maminku přijet, tak zase usnula, všichni jsme však věděli, že se za pár hodin probudí a zítra již bude zase s námi doma, v rodinném kruhu.
Po odchodu jsem přijal od táty jeho omluvu, při které jsem si připadal, jako když kráčím s jiným mužem. To nebyl můj otec, takový jakého ho znám. Že bychom si po šestnácti letech našeho společného soužití začali rozumět? Ano. Je to tak a zítra již bude můj život opět ucelený i poslední, ale zároveň ten největší střep bude na svém místě.
Maminka se mi vrátí, stále je pro co žít. Každý den možná nacházíme nové a nové smysly života. Mám Tě rád, mami. Tvůj Michal.

Slovenskou verzi této slohové práce naleznete na adrese:

• www.slovensky-jazyk.sk/slohovky/poviedky/zivot-sa-nemeria-poctom-nadychov-a-vydychov-ale-okamihmi-ktore-nam-vzali-dych.html