Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Mám-li dobře vyjádřit myšlenku rovnosti zvířat, což mne samotnou napadlo během jediného lovu, musím říci: rovnost není. Bohužel je to tak. Vzpomínám na ty časy, kdy jsem se schovávala u maminky vlčice a vždy s obavami čekala, až mě nasytí. Ptávala jsem se tehdy mnohokrát, kde se bere tolik masa, které pokaždé přinesla. Odpověď zněla stále stejně: "Lov. Lov. Lov. Také se to naučíš." Bylo to jenom o trpělivosti a ačkoli jsem neznala pravý význam těchto slov, těšila jsem se, až jednou přijdu do našeho doupěte, vystoupím před smečku a oznámím svoji první výpravu na lov. Poté budu opěvována, protože z mého úlovku se určitě najedí všichni. Už v mládí jsem vycítila, že toto spočívá ve vraždění nevinných. Přesto jsem se dosud nesetkala s takovou dávkou nenávisti ani s krvelačnými projevy mé "rodiny". Nechtěla jsem. Nemohla jsem. Nedokázala jsem. Stále před očima vidím ten ustrašený výraz budoucí kořisti...

...Stojím uprostřed temných lesů našeho teritoria. Máma mě doprovází, táta přísně sleduje každý můj pohyb jako šakal své mládě. Navigují mě. Mám strach. Strach, že zklamu a již nezapadnu zpět do smečky. Pokud neuspěji, nepřijmou mě mezi sebe. To by pro mě mělo být dostatečnou motivací. Neohroženě kráčím v dáli. Rozhlížím se a při tom doufám, že budu odvolána. Mé oko zbystřuje potencionální kořist. Zaměřím na ni svůj ostříží zrak. Na pár metrů ode mě se pase velmi mladá a pěkná srnka. Nerušeně uždibuje stonky rostlin a neopatrně nevěnuje pozornost jiným jevům. Nevšimla si mě. Přikrčím se proto a podle pokynů starších a zkušenějších sleduji směr větru. Dávám pozor, abych si vyhlédla útok proti vání. Srdce mi tluče vyděšením. Netoužím vzít někomu jeho mladý život, i kdyby to pro mě mělo znamenat zemřít hlady. Smířila bych se s tím. Říkám si to teď, jelikož jsem se stále neocitla tváří v tvář boji na život a na smrt. Několik vteřin váhám, zda se rozběhnout a jít jí po krku. Nebo snad zbaběle prchnout do lesů a strpět neustálý výsměch svých vrstevníků? Dilema vrcholí. Pro co se rozhodnout? Vždyť je to prosté. Jen sebrat potřebnou odvahu postavit se vlastnímu osudu. Jsem vlčice. Masožravá vlčice. Strašná vlčice. Postrach všech. Přesto se mohu vzepřít a vést život v míru. Znovu se zamyslím nad tím, co jsem právě téměř vyřkla. Jak mohu žít v míru, když se mě stejně bude za všech okolností každý bát? V rozrušení opomínám býti ostražitá a jsem odhalena. Srna zírá do prázdna, vidím, jak jí útlé nohy vypovídají službu. Zaregistrovala mou přítomnost. Strach má v očích a jistě také plnou mysl. Stojíme naproti sobě, přičemž ani jedna nejsme schopna mrknout nebo se jinak jakkoli pohnout. Ne. Nezvládnu to, hlasitě vyji, aby všichni lesní tvorové cítili mou vlastní vnitřní bolest. Ustoupím a odvrátím hlavu. Zabít ji by bylo špatné, toť soudím já, avšak jiní na to mají zřejmě odlišný názor.

"Ne!" vykřiknu ještě, jenomže to by nesmělo být až příliš pozdě. Včas jsem si nepovšimla útoku zlobícího se otce, který po pár skocích mou oběť zardousil a zběsile orvával kusy masa. Krev tekla proudem, zavřela jsem oči. I já uvnitř krvácela. Toto se nemělo stát. Měla jsem tomu zabránit. Dát jí šanci, aby se pokusila o útěk. Aby to stačila. Opět mne najednou přepadá taková úzkost, zoufalství. Jsem zoufalec, který ani nemá to srdce plnohodnotně lovit. Opatrně pozoruji bezvládné tělo, jež se dávno poddalo. Nešťastně vyčkávám reakcí okolí. Proti mé vůli se zastydím, když si uvědomím, že jsem skutečně propadla u své první zkoušky dospělosti a vytrvalosti. Zkrátka se mi to jevilo správné. Bojím se pomyslet, z jakého důvodu nastal ten stud. Myslím, že nejsem jediná, kdo se nechce ani vidět. Maminka se krčí hanbou, jaké to vychovala dítě. Tatínek zase zuří a rozčiluje se. Nechápe, proč jsem nezaútočila, jakmile se mi dostala ta možnost. Zatímco odcházím, bezmocně svěsím hlavu. Ztrácím se jim před očima. Věřili mi a já je zradila. Zradila jsem svou rodinu. Neodpustí mi.

Nyní sedím schoulená do kouta a klepu se hlady. S kručícím žaludkem zoufale šilhám po svých druzích a přitom doufám, že se slitují či mne pochopí. Je však zdánlivě nezajímám. Ani se nedivím po tom, co jsem dnes v poledne předvedla. Ulehnu. Chystám se ke spánku, ačkoli si velmi dobře uvědomuji, že usínat s oním zrádným prázdným břichem je pro mě naprosto nesnesitelné. Přesto se pokusím. Nic jiného mi nezbývá. Nadzvednu se, zahlédnu svou matku, která má starost o mládě. V zubech nese jakýsi kus zkrvaveného stehna. Než stačím projevit neskonalý vděk, otec něco podobného na místě zarazí. Vytrhne ho vlčici a odnáší zpět smečce. Nestojím mu za jediný pohled. Maminka smutní a následuje jej. Ještě naposledy zamžourám po ostatních, zavírám víčka a pomalu upadám do tmy. Dnešek byl náročný den, i když samozřejmě ne pro všechny uspokojivý. Alespoň pro mě ne.

Probuzení je kruté. Rozhlížím se po stěnách doupěte. Rozespale se stavím na nohy. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, co se vlastně v noci stalo. Volám, křičím, vyji, prosím. Žádám o reakci. Odpovědí je mi pouze mlžná ozvěna. Uprostřed se povalují kosti od včerejší večeře, nikdo se zde nenachází. Celá smečka je pryč. Zůstala jsem jenom já. Dalo se to čekat, protože tolik zklamání jistě nemohli unést. Na podobné situace jsem myslela také těsně před usnutím. Předchozího času jsem ale neuvažovala o tom, že by se mohlo stát něco takového. V žádném případě. Stejně se to děje a je to horší než noční můra. Ač se to jeví neuvěřitelným, pro mě se stávají skutečností nejhorší okamžiky vyvrženců. Zůstala jsem sama. Byla jsem donucena začít se starat o sebe samotnou. Bez cizí pomoci. Pobývám tady pouze já a má ukrutná touha po zvířecím mase.

Jakmile jsem se vzpamatovala z počátečního vypětí, vyrazila jsem na lov. Cestou jsem okusila výhonky rostlin a zjistila jejich divnou pachuť. Zřejmě to nebude to pravé "hovězí". Putuji dál. Potkávám mnoho známých i neznámých bytostí. Prozkoumávám dosud nepoznané kraje, zvířata, pasti. Při setkáních si vždy nacházím něco, proč oběť ušetřit. Buď je moc malá a v tom případě se domnívám, že mě nezasytí, nebo velká, a proto zauvažuji, zda jsem ji schopna skolit bez asistence vlčí smečky. Určitě jim přijde přinejmenším zvláštní má oddělenost, jelikož není zvykem lovit samostatně. Již nemohu dál, jsem moc vyčerpaná. Klesám s jazykem na patře do měkké hebké trávy. Kromě hladu mě přemáhá žízeň. Toužím najít pramen, který nikdy nevysychá. A hle - přede mnou bublá potůček. Z posledních sil se tam doplazím a děkuji za zázrak. Hltám, myslíc na neutuchající žízeň.

Očními panenkami mi prosvítá tajemná jiskra. Probouzí se mé niterní zvířecí instinkty. Nepatrně se nahrbím a vycením zuby. Propadám moci šelmy. Jsem v tom, čemu jsem se kdysi bránívala. Zběsilost následujícího počínání mi udává směr i cíl. Skrz vyčerpání vběhnu do nejhlubší části revíru, odkud mne ještě nevyhnali. Hlad se zdá být nepřemožitelným a když se v dosahu objeví kořist, neznám slitování. Bezhlavě se vrhám na oběť, jejíž bolestný řev mne již neodrazuje. Ukojím svou chorobnou touhu po mase, která se v předchozích dnech rozrostla do nevídaných rozměrů. Stěží vydechuji, načež dech nabírá na rychlosti.

Ustrašeně se dávám na ústup. Kaluže krve, v jejichž červeni leží skolené zvíře, vtékají do těsné říčky, ze které mládě krátce před incidentem pilo. Krev ji zbarvuje do nádechu rudé červené. Konečně propukla má krvelačná schopnost lovit. Nevím, zda se mám radovat, či nikoli. Úděl, kvůli němuž mě opustila smečka v čele s přísným otcem, je mi souzený. Mám sice právo svobodně se rozhodnout, kam se dále bude ubírat můj život, však to mé podvědomí nepřijalo. Nejsem vázána, stavím se k situaci čelem. Odchod ostatních vlků zapříčinil mé sebeuvědomění. Stala jsem se šelmou.

Tohle byl můj příběh, končím vyprávění slovy: Neexistuje rovnost mezi zvířaty. Vždy zde bude někdo nadřazený a někdo, kdo pro svou slabost bude obětován. Přesto je svět krásný, ačkoli plný nespravedlnosti a soužení. Jednou si zajisté někdo vyhlédne mě a potom nedostanu další šanci. Šanci být lepší. Následně zemřu, aniž pochopím, kolik dobrého jsem vykonala. Před sebou uzřím pouze odlesk mých obětí. Těch, které jsem zadávila, abych uspokojila vlastní vlčí žaludek.