Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nikdy by mne nenapadlo, že se jednou ocitnu v daleké budoucnosti. Konkrétně o padesát let později v mém rodném městě v Texasu. Budu vám teď vyprávět, jak se tento podivuhodný a realitu popírající zážitek odehrál.

Bydlím sám v malém domku nacházejícím se v chráněné krajinné oblasti. Ano, sám. Manželka mi zemřela před deseti lety a děti jsou již dospělé, ale naštěstí mě čas od času navštíví. O tom však až někdy jindy. Říkejte mi třeba John. Nemohu vám však říci více informací, poněvadž jsem se zavázal, že moje identita zůstane v anonymitě.

Jednoho rána roku 2020 přišel k našemu domku cizinec. Muž, který měl hnědý klobouk, černé kulaté brýle a prazvláštní oblek složený z různých látek. Zazvonil a řekl pouze: "Dobrý den, vybrali jsme vás do našeho pokusu, pomocí kterého se dostanete do blízké budoucnosti."
Nejprve mi to přišlo jako vtip, a dokonce jsem skoro zabouchl dveře, ale ten tajemný muž odcházel klidně pryč, a to mi nedalo. Musel jsem ho následovat do vedlejší vesnice.

Ten cizinec se choval, jako by tu žil už celá léta, zdravil ostatní občany, a dokonce i sám starosta ho vyhlížel už ze svého balkonu na radnici. Snažil jsem se, aby mě cizinec neviděl, ale ten se ani neohlédnul a mířil přímo k radnici. Najednou změnil směr a u radnice zahl doprava do postranní uličky a zmizel. Aha, takže za starostou nejde, ale kam tedy vlastně šel? Moje zvědavost neznala mezí. Zamířil jsem tedy k uličce nacházejíc se vedle radnice.

Nikde nikdo. Slyšet byl jen psí štěkot z vedlejšího domu. Díval jsem se pozorně, jestli neuvidím něco zvláštního, a přece jenom ano. Na zemi poblíž poklopu, který vede dolů do kanalizace, ležel papírek omotaný lepicí páskou. Zvedl jsem ho, odlepil pásku a otevřel jej. Stálo na něm: "Otevři tento poklop a sejdi dolů. Vím, že jsi mne sledoval."
Chvíli jsem váhal, přece jenom nevím, co tam dole je. Zvědavost ale opět zvítězila a já sestoupil dolů do kanalizace. Nemohl jsem uvěřit tomu, co právě vidím. Žádná kanalizace, ale bezesporu tajná laboratoř!

"Vítám tě, Johne," řekl ten cizinec, "jmenuji se Cohan a velím tomuto projektu."
Musel jsem se ho zeptat na ten pokus, zdálo se mi to totiž velmi divné.
"Takže jsem tu správně, Cohane?"
"Ano i ne," pronesl Cohan.
Já věděl, že to má háček.
"Určitě tu nejsem sám, kde jsou ostatní vybraní lidé?"
Cohan se zasmál a přivedl starostu.

Starosta přikráčel k těžkým železným vratům, opřel se o ně a zhluboka se zasmál.
"Ty sis myslel, Johne, že budeš cestovat jen tak pro zábavu, že?"
"Ne, to rozhodně ne," odsekl John.
Určitě je v tom háček.
Starosta si odkašlal a vysvětlil Johnovi, že tenhle pokus je jen záminka k tomu, aby on spolu s Cohanem a ostatními obyvateli Ameriky přivezli vzácný nerost Imars, který dokáže zásobovat svou energií celý Texas po dobu padesáti let. Začal se vyskytovat až v roce 2070, kdy roztál všechen led na Antarktidě, která se díky tomu stala obyvatelná. Zatím se nám ho nepodařilo celý vytěžit, a tak tam posíláme obyvatele z celé Ameriky... "A teď je řada na tobě, Johne. Cohane! Vezmi prosím Johna do budoucnosti a vysvětli mu, jak vytěžit Imars...."
"Počkat a čím ty lidi přenášíte do budoucnosti?"
Cohan po Johnově otázce začal vysvětlovat, že mají speciální teleportér, který dokáže přenášet jak lidi, tak i věci nebo zvířata. Bohužel umí přenést jen do budoucnosti a ne zpátky.
John se zarazil. "To chcete říct, že tam zůstanu navždy?"
"Pouze dokud se nevytěží Imars, a to bude trvat přesně padesát let, až poté bude časová rovina v rovnováze a teleportér se sám aktivuje a přenese nás postupně jeden po druhém zpět o padesát let dříve do doby, než jsme postavili tento teleportér. Paměť všech lidí, co se podílí na tomto projektu, zůstane zachována. Imars bude sice vytěžen, ale za padesát let dojde k jeho obnově a můžeme ho znova vytěžit v roce 2070...a pozor, tentokrát bez teleportace."

Johnovi se to ale vůbec nelíbilo.
"Ani nápad, já nikam cestovat nebudu!" Vytáhl zbraň. "No a teď zemřete a ušetříte tím nevinné lidi, kteří by zemřeli v dole při těžbě toho nerostu..."
"Nebude to tak jednoduché," zasmál se starosta, ale vzápětí John vystřelil a starostovo tělo padlo k zemi. Cohanovy oči zčervenaly zlostí a najednou promluvil úplně jiným hlasem, takovým robotickým.
"Aha, takže robot, to jsem si mohl myslet, tohle by přece jeden člověk nezvládl postavit, na to je potřeba robot."
"Ano, je to tak, to já jsem hlavní velitel této mise. Jsem kyborg, napůl člověk s hlasem robota a napůl robot s hlasem člověka. Starosta mi umožnil tento plán zrealizovat, ale teď je mrtev a spolu s ním zemřeš i ty!"
Začala přestřelka uprostřed této laboratoře. Spousta vzorků kyselin a jiných látek byla při ní zničena. Johnovi už docházely síly, ale vzpomněl si přece, že roboti nesnáší vodu.
"Postavili mě celého z nerezu, voda ti nepomůže!"
John vypálil několik ran a zeptal se: "Kdo tě vyrobil?"
"Starosta," odpověděl Cohan.
"To je mi ovšem líto," řekl John, popadl sud s kyselinou a hodil ho ke Cohanovi. Ten uskočil, ale nestihl to včas, protože John vystřelil a kyselina polila Cohanovi tělo a ten se částečně rozpustil. Zůstala jen ocelová kostra.

John se tedy ocitl v laboratoři úplně sám. Prohledal starostovo a Cohanovo tělo. Našel malý klíček, pomocí něhož otevřel trezor v rohu místnosti. Byl v něm plánek teleportu a návod k jeho obsluze. A také nějaká hotovost, asi tak šest tisíc dolarů. Vzal si hotovost a pomocí návodu zapnul teleport.
"Panečku, šikovná to věc," dodal ještě. "Nezbývá mi, než se pomocí teleportace přesunout k Imarsu, tady už nic nezmůžu. Za padesát let jsem zpátky, však až se vrátím, bude vše jako dřív! Sbohem rodná Ameriko!"
Poté John vstoupil do teleportu a ocitl se v daleké budoucnosti. Poté co se teleport uzavřel, došel John k dolu, kde lidé těžili Imars.
"No co, přidám se k nim, ať to za těch padesát let stihneme..."
Dnes žije John spokojeně ve svém malém domku opět v Texasu o padesát let dříve, ale už bez kyborga Cohana. Starosta také žije, měl totiž neprůstřelnou vestu a probral se až dlouho po Johnově odchodu. Omluvil se mu za svou chamtivost a stali se z nich přátelé...