Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je zima a tma. Padá na mě melancholie. Venku po obloze tančí sněhové vločky a každá z nich mi přináší nějakou myšlenku. Bohužel dneska jsou chmurné. Maminka mi před chvilkou prozradila, že je vážně nemocná. To slovo - rakovina - ke mně přichází jen z nějaké dálky. Ne, to nemůže být pravda, proč??? Celou noc probrečím a teprve k ránu na chviličku usnu, a proto mi vznikne spánkový deficit. Školní dopoledne nějak protrpím a už se vidím doma u maminky. Jenže když přijedu domů, oznámí mi, že ani další vyšetření nedopadlo dobře. Začínám mít strach z jejích slůvek - zhoubné nádory - co ještě přijde?? Domov se mi začíná sesypávat, jak domeček z karet. Táta se zachoval zbaběle, opustil nás. Jak mohl v této chvíli???

Svítí první dubnové sluníčko. Venku konečně zpívají ptáci, ale mě přesto není do zpěvu. Maminka je na tom čím dál tím hůř. Každá chemoterapie ji oslabuje a přijde mi bezvýsledná. Ta paní, co leží pod oknem v posteli, přeci nemůže být moje mamka, maminečka. Má zapadlé oči a pod nimi obrovské kruhy a bledou pleť. Podívala se na mě svýma očima plných utrpení, ale přeci v nich vidím kousek veselého. Cítím, jak mě má ráda, a jsem jí oporou. Vždy u ní na návštěvě v nemocnici se držím, ale doma se rozeřvu a brečím do polštáře. A když už nemohou téct slzy, většinou vyčerpáním usnu. Já již nežiji, jen živořím. Přesto musím chodit do školy, o vše se doma starat. Každý den vodit pětiletou sestřičku do školky a ze školky. Se starší Janou píšu úkoly a pomáhám jí se školou. Za dva týdny skládá přijímačky na střední školu a začíná panikařit. Starám se o domácnost, ale nikdo se už nestará, jak je mně. Je mi sedmnáct pryč a připadám si staře. Moje vrstevnice chodí na diskotéky, s kluky, ale toto si dovolit nemůžu. Kdo by se potom o holčičky staral?? Na svůj život si nestěžuji, ale jen se bojím, co bude dál. Táta, když se projevil jako zbabělý manžel, tak nám aspoň po peněžní stránce zůstal otcem. Ale peníze nejsou vše. Uvědomuji si, že kdyby nám je neposílal, tak se s holčičkami musíme snížit k žebrání na ulici. To nemůžu za žádných okolností připustit.
Za dveřmi jsou prázdniny. Jana dnešním dnem ukončí základní školu a zítra odjíždí na dětský tábor. Mladší Eliška poputuje s tatínkem na chatu. A já??? Půjdu za maminkou do nemocnice. Den ode dne se nám vzdaluje. Včera si mě k sobě nechal zavolat primář a řekl mi, že mamince zbývají poslední dny života. Proč??? Kdo z nás komu ublížil? Proč ona??? Vždyť jsme žili slušně a zcela obyčejně. Rakovina - ještě dnes, když někdo vysloví přede mnou jméno této zákeřné nemoci, tak se celá rozklepu. Naděje umírá poslední, třeba se na nás ještě usměje štěstí a maminka se nám vrátí domů. S touto myšlenkou usínám.
Zvoní telefon. Maminka umřela. Sednu si a zkoprním. Nedochází mi, že ji nikdy neuvidím, nikdy mě nepohladí, nikdy více holčičkám nepřečte pohádku na dobrou noc. Jen sedím a koukám, ani slzy mi netečou. Nevěřím té zprávě. Musím pryč z našeho bytu. Vyjdu před dům a utíkám. Nevím kam, běžím, ale daleko od všech těch problémů a nespravedlností. Kdybych po cestě nezakopla o větývku stromu, asi bych běžela dál. Udýchaná se zvednu ze země a rozpláču se. Až nyní jsem si uvědomila, co se stalo. Co s námi bude??? Volám tátovi, na nikoho jiného se obrátit nemůžu, všichni jsou na prázdninách. Řekl mi jen: "To se stává, že lidé umírají a jiní se rodí." Taková lhostejnost po dvaceti letech manželství. Nechápu ho a dorazí mě větou, kam mi má posílat peníze na výchovu holčiček. Asi jsem špatně slyšela, on bere zpátečku a svoje děti nechává napospas osudu. Je mi z něho zle. Elišku mu už nenechám ani o den déle. Janu odvezu předčasně z tábora. Musíme udělat poslední rozloučení s maminkou a nechat ji řádně pohřbít.
Začal nový školní rok. Eliška je předškolačka a ve školce se chlubí, že je její maminka andělem a opatruje ji. Starší Jana danou situaci zvládá hůř. Přechod na střední školu a k tomu ztráta milovaného člověka. Mě letos čeká maturita, boj o naše vlastní přežití a snaha udržet nám nějaké pohodlí. Už jsme se musely přestěhovat do menšího bytu a mnohem víc se uskromnit. Nejtěžší zkouškou bude získat holčičky do opatrovnictví. Úřady je tátovi oficiálně odeberou, ale nechci aby skončily v dětském domově. Budu za ně bojovat!!! Věřím, že Eliška má pravdu a naše maminka je opravdu andělem a opatruje nás.