Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola I
Laura Tomsonová žila s otcem a babičkou. S matkou se moc nestýkala, nemohla jí odpustit, že opustila otce kvůli jinému muži. Zazlívala jí, že otec se po jejím odchodu změnil a začal pít.

Její život byl prostý, ale měl řád a systém, bez kterého by se neobešla. Pracovala jako ošetřovatelka a pokud jí to čas dovolil, chodila vypomáhat do domácnosti starším lidem. Také se ráda zastavovala v obchůdku paní Wilsonové, aby si s ní popovídala a sem tam jí pomohla s obsluhováním zákazníků. Tak jí v poklidu plynul den za dnem, ale brzy se má tento ustálený stereotyp změnit.

Toho dne se Laura vracela z práce domů. Oči se jí klížily únavou, když vtom se to stalo - najednou se jí před koly automobilu objevil muž. Zprudka zabrzdila, vyděšeně na něj koukala a nemohla se vzpamatovat ze šoku. Kde se tam tak náhle zjevil? Vypotácela se z auta, aby zjistila, jestli je ten člověk v pořádku. Chtěla se do něj pustit - vždyť ho mohla i zabít - ale stačila jen pootevřít ústa. Pohled na toho muže jí vzal slova. Byl vysoký, urostlý a velmi pohledný. Hnědé kadeře mu padaly do modrých očí, které si ji až nepříjemně měřily. Byl to muž, z jakého se ženám podlamují kolena. Zmohla se jen na to, aby se ho roztřeseným hlasem zeptala, jestli je v pořádku. On si jen oprášil šaty, prohodil nerudně něco o nemožných ženských za volantem a odešel do noci. Laura ještě chvíli zmateně stála na silnici a dívala se za ním. Najednou jí začal třást vztek. Co si ten hezoun o sobě vlastně myslí? Skočí jí pod auto a ještě je drzý. Nasedla do auta a vydala se k domovu. Cestou se snažila utřídit si svoje protichůdné pocity.

V tomto rozpoložení ji zastihl Thomas Hug. Thomas byl místní pošťák a Lauřin bývalý přítel. Přes veškerou snahu, se kterou se Laura snažila Thomasovi vysvětlit, že jejich vztah už nemá budoucnost, byl přesvědčen, že se nic nezměnilo. Stále si dělal naděje a Laura věděla, že nechce pochopit, že je mezi nimi konec. Chvíli trvalo, než se jej zbavila, aby mohla ulehnout se svými neklidnými myšlenkami.

Uplynul týden. Byl slunečný a parný den a Laura se právě vracela od paní Potterové, o kterou pečovala. Rozhlížela se kolem sebe a nasávala atmosféru letního dne. Vtom do ní někdo nešetrně vrazil. Nebyl to nikdo jiný než muž, jehož minulý týden málem srazila. Měřil si ji takovým pohledem, až jí to začalo být nepříjemné. "Už zase Vy? Snad mě nepronásledujete?" Laura se vzpamatovala a rychle odvětila: "To by mě ani nenapadlo. A vůbec, Vy jste se snažil spáchat sebevraždu pod mými koly!" Chtěla se otočit a odejít, když se tvář onoho muže roztáhla do zářivého úsměvu. "Slečno, počkejte, nezačneme znovu? Já jsem John Smith." Chvíli váhala a pak přijala napřaženou ruku a tiše hlesla: "Laura". Mlčky stáli a koukali na sebe jak zasaženi bleskem. Oba chtěli něco říct, když vtom se objevil Thomas.

"Ahoj Lauro. Právě Tě hledám, chtěl bych s Tebou mluvit." John polkl naprázdno, rozloučil se a odešel. Laura proklínala Thomase, že jí překazil seznámení s Johnem. Podařilo se jí ho setřást až po půlhodině debatování o nové technice na poštách, které nerozuměla a ani nechtěla. Unavená a vyčerpaná dorazila domů, dopotácela se k lůžku a usnula, jako když ji do vody hodí.

Kapitola II
Po několika dnech se s Johnem opět náhodou potkali na ulici. Tentokrát to nehodlal tak rychle vzdát. "Dobrý den Lauro, jak se máte? Jestli vám zbývá trocha volného času, nezašla byste se mnou na oběd?" Překvapeně se na něj podívala, jeho hlas zněl tak příjemně a mužně. "Promiňte, ale nemohu," odvětila nervózně. John ji jemně uchopil za ruku a pravil: "Tak mě, prosím, neodmítejte, když už jste mě málem přejela." V koutku úst se mu objevil šibalský úsměv. Nevěděla, jestli se má hněvat, nebo smát. Nakonec souhlasila s úmyslem, že se dlouho nezdrží. Něco ji k Johnovi přitahovalo. Když tak o tom přemýšlela, na jedné straně ji lákalo ho víc poznat a na druhé měla strach se s ním sblížit. Takhle se necítila vedle žádného jiného muže a byla z toho zmatená. Zašli do kavárny "U SAMA". Sam byl Lauřin spolužák a kamarád, něco jako bratr, kterého nikdy neměla. Po obědě, u kterého se báječně pobavili, se John zeptal Laury, zda je místní a jestli neví o nějakém domě, který by si mohl koupit. To Lauru překvapilo a hned si vzpomněla na dům, který prodávala paní Wilsonová. Bylo to dědictví po její tetě. Zrovna minulý týden se bavily o tom, že je náročné se v jejím věku starat ještě o jeden dům - což Lauru pobavilo - paní Wilsonová je milá dáma ve středním věku. Pravdou je, že manžel paní Wilsonové zesnul loni na podzim na zápal plic a ona byla najednou na všechno sama. Proto za ní Laura občas zašla na kus řeči a občasnou výpomoc.

Laura se podívala na svého spolustolovníka a v hlavě se jí vyrojila spousta otázek. "A pročpak máte zájem o dům zrovna v našem městě?" John se na ni chvíli díval a pak klidným hlasem odpověděl: "Líbí se mi tu a mám tu nějakou práci." "A kdepak pracujete, co je Vaše zaměstnání?" zeptala se zvědavě. John se pousmál a pobavil ho ten nenadálý zájem o jeho maličkost. Věděl ale, že jí nemůže říct pravdu, alespoň zatím ne. Bylo mu to nepříjemné, protože cítil, jak jej přitahuje, že je to žena, jakou vždycky chtěl poznat - samostatná, inteligentní a něžná. "Obchoduji s historickými předměty," odvětil. Lauru zarazila ta chvilka ticha před jeho odpovědí a hned navázala: " A odkud pocházíte?" "Z Chicaga." "To je trochu daleko z rodného města, ne?" "To máte pravdu, ale Los Angeles mě vždycky něčím lákalo a rád bych se tu usadil." Tak jim v příjemné konverzaci uběhlo skoro celé odpoledne. Laura se podívala na hodinky a vykřikla: "Panebože, to už je tolik? Musím už běžet, mám ještě nějaké zařizování. Ohledně toho domu se zastavte v obchodě paní Wilsonové, snad pro Vás bude její nabídka vyhovující. Děkuji Vám za pěkné odpoledne a na shledanou, pane Smith." "Johne, prosím." "Tak tedy nashledanou, Johne."

John se díval, jak Laura odchází. Byl zklamaný, že jí musel lhát, ale zatím to jinak nešlo. Byl tu v utajení, snažil se vystopovat gang, který vykrádal vraky a muzea a pak prodával nalezené poklady. Stopy ho zavedly až sem do Los Angeles a taky k dívce, se kterou by chtěl zestárnout. Jak jen tuhle zapeklitou situaci řešit? Rozhodl se, že hned druhý den zajde za paní Wilsonovou a přeptá se na domek.

Hned ráno se vypravil do obchůdku. Nade dveřmi se rozezněl zvonek a za pultem se vynořila čilá majitelka. "Dobrý den, máte přání?" "Dobrý den, slyšel jsem, že prodáváte dům a já bych o něj měl zájem. Chtěl bych se tu usadit." Paní Wilsonová si nedůvěřivě prohlížela cizince, který jí tak náhle vpadnul do krámku a hned chce kupovat její dům. "Mladý muži, předně jsem přeslechla Vaše jméno, a jak jste se vůbec dozvěděl, že prodávám dům?" "Promiňte, jmenuji se John Smith a jsem přítel Laury, která mi o Vás hodně vyprávěla." Při zmíňce o Lauře paní Wilsonová jakoby roztála a během nedlouhého rozhovoru se s Johnem víceméně seznámila a domluvila na podmínkách prodeje domu.

Kapitola III
Uběhl měsíc, než byl dům v Johnově vlastnictví. Mezitím se s Laurou často scházeli. Čím víc ji poznával, tím ji měl radši a tím víc po ní toužil. Nemohli se jeden druhého nabažit.

V jednu teplou podzimní neděli navrhla Laura, že by si mohli udělat piknik na louce za městem. John nadšeně souhlasil. Leželi vedle sebe na dece, popíjeli víno a mlčky se dívali jeden druhému do očí. Na Lauřině rtu se zaleskla karmínová kapka vína a John náhle věděl, že ji musí slíbat. I ona cítila tu zvláštní horkost a toužila, aby ji políbil. Jejich rty se spojili v jemném, ale vášnivém polibku, vzrušení obou bylo až bolestné. Ani jeden z nich nechtěl, aby ta nádherná chvíle skončila.

Najednou se z křoví blízko nich ozval šramot. Polekali se a odtrhli se od sebe. Laura vyděšeně pohlédla na Johna a ten ji vzal za ruku, aby ji uklidnil. Po chvilce čekání na původce vyrušení se z křoví vyřítila chlupatá koule. Byl to psík paní Wilsonové, který rád utíkal z domova. Laura si ulehčeně oddechla a zavolala: "Alberte, ty tuláku, pojď k nám! Kampak jsi se vydal? Tys nás ale vylekal!" Podívala se na Johna a v ten okamžik se oba začali od srdce smát, až je z toho bolelo celé tělo. Večer doprovodil John Lauru domů a něžně ji políbil na rozloučenou.

Laura se posadila na terasu před dům a vychutnávala si krásné chvíle strávené s Johnem. Najednou se u ní z ničeho nic objevil Thomas a začal jí vyčítat její schůzky z neznámým cizincem, když přece patří k sobě. Laura jeho výčitky chvíli mlčky snášela, ale potom vybuchla: "Jsi blázen, nevíš, co mluvíš! Já nejsem Tvůj majetek, aby ses ke mně takhle choval! Vypadni z mého domu, nebo na Tebe zavolám policii!" Thomas byl vzteky nepříčetný, ale zmíňky o policii se zalekl a dal se na ústup. "Ještě toho budeš litovat, že jsi mě odmítla. Pomstím se Ti, Vám oběma!!!" znělo celou ulicí, když odcházel. Otec, který zaslechl lomoz před domem, vyšel ven a ptal se Laury, co se stalo. "To nic, tati, jdi si zase v klidu lehnout" a políbila ho na dobrou noc na tvář.

Věděla, že po ní Thomas stále touží, že si nepřipouští, že je mezi nimi konec, ale nechtěla uvěřit tomu, že by jí byl schopen ublížit. Ale při pomyšlení na jeho poslední slova jí přejel mráz po zádech. Nikdy s ní nemluvil tak zle. Zaplašila v sobě nepříjemné myšlenky a se vzpomínkou na krásné odpoledne strávené s Johnem šla spát.

Uplynul nějaký čas a Laura si ani nevzpomněla na výhrůžku Thomase Huga. Nějak se ztratil z jejího života a už dlouho o něm nic neslyšela. Její vztah s Johnem vzkvétal, rozuměli si čím dál víc a Laura si naplno začala uvědomovat význam slova láska. Pokaždé, když se na Johna podívala a viděla v jeho očích tu zvláštní zář, když cítila jeho pozornost, péči a lásku, která z něj sálala všemi póry těla, věděla, že spolu budou navždy šťastni.

Jednoho rána, zhruba rok poté, co se seznámila s Johnem, vstávala Laura jako obvykle do práce. Najednou ji někdo chytil zezadu kolem krku. Začala se divoce bránit, ale útočník byl silnější. Přiložil jí vlhký kapesník na obličej a Laura ztratila vědomí. Útočník naložil bezvládné tělo dívky do auta a odjel s ním.

John čekal Lauru jako vždy odpoledne U SAMA, kde měli domluvenou schůzku. Krátil si čas povídáním se Samem, se kterým se za tu dobu spřátelil. Chtěl dnešní večer požádat Lauru o ruku. Věděl, že je ta pravá a že ji miluje jako žádnou jinou, co kdy potkal. Bylo už po osmé hodině a John začínal být nervózní. To nebylo Lauře podobné, aby přišla na schůzku pozdě, aniž by zavolala, že se zdrží. Po další hodině si John začal dělat starosti. Snažil se jí dovolat, ale telefon nebrala a v práci o ní také nic nevěděli. To už John na nic nečekal a vydal se rychle k Lauře domů.

Kapitola IV
Když tam dorazil, našel tam její auto a začal klepat na dveře. Když se nikdo neozýval, vtrhl dovnitř. Zděšeně koukal na nepořádek, který byl všude kolem. John zavolal policii a začal se rozhlížet po domě. Všiml si zablácených stop a známek zápasu. V hlavě se mu promítalo, co všechno se mohlo Lauře stát a jestli je v pořádku.

Šéf místní policie Harry Peterson, který o působení Johna ve městě věděl, ač nebyl o jeho úkolu podrobně informován, mu slíbil veškerou pomoc, aby Lauru společně co nejdřív našli. John se ještě zastavil ve svém domě a ponořil se do materiálů, které za ten rok sesbíral. Jeho šestý smysl mu napovídal, že únos Laury by mohl mít něco společného s jeho případem - ukradeným pokladem z muzea v Montrealu. Všechny stopy směřovaly k jedinému muži - a to Thomasu Hugovi. Jako pošťák se mohl dostat kamkoliv, na dobu krádeže neměl alibi a ještě byl bývalým přítelem Laury. Neměl však žádné přímé důkazy, a tak musel zjistit jak a kde Thomase najít.

Napadlo ho, že by mohl zajít k paní Wilsonové, která byla vděčným zdrojem informací o místních obyvatelích. Nikdy se Laury neptal, jak to bylo mezi ní a Thomasem, ale teď na to byla ta nejvhodnější chvíle. Obchodnice mu začala ihned vyprávět, co věděla: "Bylo to asi před pěti lety - Thomas začal Lauru přímo pronásledovat. Byl jako posedlý. Prý že ji miluje, že se musejí vzít a stále jí nosil nějaké dárky, v poslední době i překrásné šperky. Laura ho i jeho dárky vždy odmítala. Když se dozvěděla, že šíří po okolí nepěkné pomluvy o Vás a o ní, tak se s Thomasem škaredě pohádala a on jí vyhrožoval pomstou." "Proč mi o tom nic neřekla," vyhrkl John." Asi Vám nechtěla dělat starosti, a pak Thomas se tu už delší dobu neukázal, tak si asi myslela, že ho to už přešlo. Johne, prosím, najděte ji!" V očích paní Wilsonové se zaleskly slzy.

Teď už si byl John jistý, že viníkem je Thomas. Skočil do auta a hnal se do jeho domu. Ten byl ale prázdný. John ho systematicky prohledal, ale nic nenašel. Jen v kůlně byla bez ladu a skladu naházená hromada harampádí. Bylo to až nápadné, vzhledem k pořádku v domě. John hromadu odházel a našel skryté dveře. Pomalu je otevřel a vstoupil dovnitř. Když si rozsvítil, nemohl uvěřit vlastním očím: v několika kufrech tu ležel skoro celý lup z Montrealu. Oznámil svůj nález na ústředí a hnal se zpátky k paní Wilsonové, aby zjistil, zda neví, kde by se Thomas i s Laurou mohl skrývat. Dozvěděl se, že Thomas vlastní srub u jezera nedaleko lomu a rodinnou chatu poblíž Bakersfieldu. Teď se musel rozhodnout, kde má hledat svoji lásku. Kam by se uchýlil sám v situaci, kdy by nechtěl být viděn? K jezeru mohou přijet rekreanti a do lomu občas taky zabloudí nějaký turista. Tak tedy rodinná chata stojící na samotě!

John vyrazil a modlil se, aby přijel včas a aby byla Laura v pořádku. Když dorazil k chatě, bylo tam ticho a žádný náznak, že by se tam někdo zdržoval. John si začal zoufat, že situaci špatně vyhodnotil. Po chvíli si všiml stop po kolech auta. Šel po jejich stopě a opodál našel Thomasovo auto, zamaskované větvemi. Podařilo se mu potichu vniknout do chaty a hned začal hledat Lauru. Našel ji omámenou ve sklepení. Vzal ji do náručí a chtěl ji odnést pryč, když se mu najednou do cesty postavil Thomas.

Kapitola V
V ruce měl zbraň a mířil přímo na Johna. Nebezpečně zasyčel: "Okamžitě ji polož, ty padouchu!" Vzteky byl celý rudý. John položil Lauru opatrně na zem, a ve chvíli, kdy to Thomas nečekal, se na něj vrhnul. Začal boj na život a na smrt. Najednou se ozval výstřel, oba muži se na sebe upřeně koukali a pak se Thomas skácel k zemi.

John zavolal na místo Petersena a sanitku. Po vylíčení celé situace místní policii jel okamžitě za Laurou do nemocnice. Naštěstí byla jen omámená a měla jen pár oděrek.

Když John vešel do pokoje, míjel ho šerif Peterson, viděl Lauru bledou, jak na něj zlostně kouká, až se mu z toho sevřelo srdce. Věděl, že Laura už ví o jeho utajení. Sedl si k ní a vzal ji za ruku. Chtěl jí to vše vysvětlit, ale nechtěla ho poslouchat. Zlostným hlasem ho vyhnala z pokoje.

Uplynulo par dnů, když Lauru propustili do domácího léčení. Otec se o ní starostlivě staral i paní Wilsonová ji přišla navštívit. Laura stále myslela na Johna, už ji zloba na jeho utajeni přešla.

Jednoho krásného poledne, kdy Laura odpočívala na terase, k ní přisel John. Jemně ji chytil za její ruku a upřeně sledoval její jemnou tvář a vtom Laura otevřela oči, jejich pohledy se setkali. John chtěl Lauře vše vysvětlit, ale Laura mu položila svůj prstík na ústa a jemně pravila: "Johne, miluji Tě." "I já Tě miluji," odvětil, "nevím, co bych dělal, kdybych Tě ztratil. Vezmeš si mě?" Lauře se zaplnily oči slzami a tiše odpověděla: "Ano". A pak se něžně políbili.