Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Není tomu dávno, kdy jsem si myslel, že jsem natolik světaznalý, že bez sebemenšího zaváhání mohu říci, co si bez okolku myslím a jak se vlastně věci mají. Lidé mě za to uznávali a brali jako součást jejich skupiny, byť jsem byl oproti nim hodně odlišný. Skeptické vystupování a neustále pochmurná nálada ke mně patřila už od nepaměti, stejně jako mé rudé sáčko, které jsem si jako novopečený novinář oblékal pokaždé do práce.

Ani dnes tomu nebylo jinak. Se zamračeným pohledem jsem pozdravil svoje kolegy, když jsem si z automatu kupoval kafe. Až příliš pozdě jsem si uvědomil, že vlastně svítí červená kontrolka, že moje oblíbená mocca už došla, a proto jsem naštvaně udeřil do jeho desky, na které se nacházela mladá viktoriánská dívka se šálkem v ruce, a něco si zabrblal.

"Tome, už zase? Vždycky zapomeneš, že ten křáp peníze nevrací. Měl by sis to někam zapsat, když to neudržíš v hlavě. Jsi přeci reportér a ti takové věci z pravidla dělávají," zažertoval můj nadřízený a přátelsky se na mne usmál. Třebaže jsem neměl náladu k radosti, pokusil jsem se mu úsměv opětovat, ale kvůli mé ustavičné zamračenosti to vypadalo jako jakýsi zvláštní škleb.

V kanceláři to nebylo o nic lepší. Uklízečka zapomněla zavřít za sebou okno, když tu větrala, a proto jsem musel ze země sbírat svoje papíry s poznámkami, které mi za tu dobu vítr rozfoukal. V duchu jsem na ni zanadával a poté pohlédl na ostatní. Nezdálo se, že by si něčeho povšimli. Seděli u svých psacích strojů a ustavičně do nich pravidelně ťukali svoje nové objevy, které vyšťourali i z těch nejzapadlejších děr. Od celebrit až po obyčejné recepty domácích hospodyněk.

Já měl tu smůlu, že mi byla přiřazena rubrika kutil dne, a proto jsem musel objíždět celé město a vyhledávat blázny, kteří si mysleli, že to právě oni jsou těmi nadanými vynálezci, co ohromí svět. Většinou se ale jednalo pouze o nějaké předpotopní krámy, jako automatický zalévač záhonků nebo píšťala, co upozorňovala na to, že je čas k obědu. Nijak nezaujaly, ale také neurazily. Přesto jsem o nich musel psát, protože byly žádané a hlavně by mě určitě vyrazili, kdybych se s ničím neobjevil.

Cvakl jsem si příchod a probral se zápisky, které jsem předtím letmo nashromáždil. Nějakou dobu jsem se v nich brouzdal, než jsem narazil na to, co jsem hledal. Pan Pokorný, Greenwitch 48. Tam jsem dnes směřoval. Povzdechl jsem si, zabalil do aktovky papíry s poznámkami, rozloučil se s ostatními a šel.

Auto jsem bohužel neměl, protože šéf byl skrblík a ožebračil by i tuláka, jenom aby viděl nějakou tu penny. Musel jsem jezdit městskou hromadnou, a to ještě za své. V zapáchající přecpané tramvaji jsem se tak svezl až na konečnou, odkud to už nebyla až tak velká dálka.

Ačkoliv jsem byl zcela znuděn představou, co mne čeká, dodal jsem si odvahu a zazvonil na zvonek malého domku, který nepůsobil dojmem toho, že zde bydlí nějaký kutil. Naopak. Byl skromný, omítka se z něho loupala a na dveřích byl popraskaný lak. Dokonce i jeho majitel měl blíže spíše k solidnímu zaměstnanci nějaké banky než potrhlému vědátorovi nasoukaném v těsným manšestrákách a umaštěné košili.

"Výborně, výborně. Dobře, že jdete. Už na vás pěknou dobu čekám. Přesně řečeno čtyřicet osm minut. Tedy přesněji řečeno, čtyřicet osm minut a čtyřicet devět sekund. Teď by to bylo přesně čtyřicet devět minut, ale kdo by to měl počítat, že? Pojďte dál," uvítal mně chlapík s medovým hlasem, načež jsem kývl, povzdechl si a zamířil za ním.

Teprve za plotem jsem si povšiml podivné hole s osmicípou hvězdou na konci, která na mne ve slunci házela neustále prasátka, jak byla celá naleštěná olejem. Ač jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem se její záři vyhnout, a proto jsem raději přidal do kroku, aby mě její světlo neotravovalo.

"Á, vidím, že jste celý nedočkavý. Výborně, výborně. To rád vidím. Opravdu moc. Určitě jste o mně slyšel. Celá ulice si povídá o tom, co jsem vynalezl a já jim to nemůžu mít za zlé. Cožpak obyčejný člověk může pochopit, co jsme my zač? Nemůže, nejsou takový inteligenti, jako my dva," vyložil si špatně vynálezce můj spěch, avšak já mu to nevyvracel. Už jen to, že jsem ho musel poslouchat, mi lezlo pořádně na nervy, a proto jsem se s ním o tom nechtěl přít.

"Tak tedy, vítejte u mne doma. Je tu hezky, nemyslíte? Sám jsem si to tu takhle zařídil. Všechny ty věci jsou pro mne vlastně poklady, které jsem za ta léta nashromáždil. Za nic na světě bych je nevyměnil. Ani za tu Nobelovu cenu. Třebaže ji jednoho dne určitě získám," pochlubil se mi a já jen souhlasně kývl. V duchu jsem ale proklínal tohle hnízdo, kde nebylo možné se někam hnout a stejně tak nanicovatého majitele, který mě ošálil sice svým zjevem, ale už ne svým slovníkem, který byl pro tuhle sortu lidí zcela typický.

"Kde máte tedy ten vynález, o kterém jste tak básnil do telefonu. Snad se neztratil, nebo nerozbil. To by můj čas tady přišel vniveč a já bych musel zamířit k někomu jinému. Přeci víte, že zájemců je spousta," pronesl jsem s ironickým nádechem, protože jsem se potřeboval trochu uvolnit od toho, jak mne to tu vytáčelo.

"Výborně, výborně, pořád neztrácíte tu svou dychtivost po mém výtvoru. To jsem rád, to mě těší. Budete muset jít se mnou nahoru, protože ho mám ve své pracovně. To budete koukat. Jste první, kdo ho uvidí v praxi, tak můžete být na sebe pyšný," odpověděl mi a rychle odcupital po schodech do patra, aniž by mě vyzval, abych ho následoval. Nezbylo mi tedy nic jiného než se sám odhodlat za ním jít.

"Tak to je on. Říkám mu Midasův dar a hned zjistíte proč. Takhle tam dám kousek obyčejného železa, co nemá žádnou cenu, počkám dokud se plně nerozloží, to potrvá jen pár minut, a pak jej dám do formy, která ho s mou tajnou přísadou promění na pravé zlato. To nikde jinde neuvidíte!" zajásal a ihned se jal mi ukázat, jak to vlastně funguje.

Nevěřil jsem mu ani za mák, že je něčeho takového vůbec schopný, protože to odporovalo všem mým možným vědomostech, které jsem za ta léta nasbíral. Také, kdo by kdy slyšel, že by z obyčejného železa vytvořil zlato. Možná tak v nějakých pohádkách o mudrcích na císařově dvoře, ale jinak nikde. Do reálného světa to prostě nepatřilo.

"Takže už to skoro je. Výborně, výborně. Hned vám ukáži, že nelžu a mám věc zcela pod kontrolou. Není to žádný podvod, abyste si myslel, ale trumf, který nikdo jiný neumí. Vidět to Nobel, tak samou závistí zesiná. To mi věřte," znovu se vyzdvihoval ctěný kutil, jenž zrovna vytáhl kousek horkého zlata, co se blyštilo stejně jako ona hvězda na dvoře.

"Jak mi chcete dokázat, že to není pouhá barva, kterou jste nanesl na tenhle kousek, ale skutečné zlato? Takových vynálezců jsem totiž řádku měl a vždy se ukázalo, že to byl podvrh. Doufám, že tu nemarníte můj čas," přísně jsem se otázal a zapsal několik poznámek do svého bločku.

"No dovolte. Já a podvodník? Přesvědčte se sám! Kdybych nějakým byl, hanbou bych se propadl, protože byste tu byl pak zcela zbytečně a já neměl důvod vám cokoliv ukazovat. No považte, já a podvodník! To je urážka na mé cti," začal soptit pan Pokorný, popadl sekáček a jednou ránou rozpůlil kousek na dvě půlky.

Zíral jsem celý vytřeštěný, protože se jednalo o pravé zlato. Žádný podvod, nebo cokoliv jiného, co by tomu nasvědčovalo. Ani bych si na malý okamžik nepomyslel, že by za tím mohlo být cokoliv jiného. Stále jsem však zůstával opatrný, protože mi na tom něco nesedělo. Během rozhovoru jsem se utvrdil v tom, že muž je zcela diskrétní k této věci, tudíž není důvod se čeho bát.

Když jsem se vrátil a k večeru hleděl na dopsanou reportáž nazvanou "Midasovo zlato u nás ve městě", poprvé jsem se usmál, protože jsem věděl, že to bude bomba. Nikdo dokonce ani nic nenamítal, a proto hned v následujícím čísle se objevil můj článek, který však k mému překvapení sklidil posměch nejen mých kolegů, ale i lidí, kteří moji rubriku četli.

Hned vám také vysvětlím proč. Žádný vynálezce ani stroj na zlato totiž nebyl. Byl to důmyslný podvod redakce, ve které pracuji, aby mi dala za vyučenou, že jsem takový všeználek, kterého nic nedokáže překvapit.

Pan Pokorný, jak jsem si myslel, že se jmenuje, byl ve skutečnosti zlatník Alfréd Sýček, co vlastnil krámek na Zeleném náměstí. Jako jediný se mi také neposmíval, ale přišel mi poblahopřát, protože jsem mu udělal senzační reklamu na jeho obchod. Ten zlatý kousek, jenž jsem mohl u něj doma vidět, byl totiž z jeho krámku.

Od té doby si dávám pozor na pusu a především na svoje tvrzení, za kterými si už tak tvrdohlavě nestojím. Dobře vzpomínám na to, jak mne kamarádi vypekli, a proto si svoje moudra nechávám pro sebe. Ono se ne nadarmo říká: "Mluviti stříbro, mlčeti zlato."