Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Všechno to začalo od nástupu Hitlera k moci, tedy v lednu 1933, od té doby to šlo se mnou od deseti k pěti.

Mí přátelé se stávali hrdými nacisty, pokud už jimi nebyli, a jiní ještě většími odpůrci. A já si teď musel zvolit, o které kamarády musím přijít. Osobně jsem se s nacistickou ideologií neztotožňoval, bylo mi jedno, co dělají Židé, jak žijí, v kolik stávají, čím jezdí do práce... Nepřekáželi mi, nechápal jsem tu nenávist mých soukmenovců vůči nim. Ptal jsem se jich, proč je nenávidí, odkazovali na nacismus a na Mein Kampf, knížku o Hitlerovi a jeho boji s Židy. Když jsem jim řekl, ať zapomenou na Hitlera i nacismus a vzpomenou si na zlatá dvacátá léta, kdy jsme chodili do školy, mlčí. Jejich mozky už jsou dostatečně vymyté, nebude dlouho trvat a svůj odpor ukáží i násilím, a to třeba i proti svým přátelům, kteří celý život žili jako běžní lidé, ale nyní jsou Židy, neboť jejich vzdálený děd byl této rasy. Ptám se sám sebe, kde je logika, kde je rozum? Proto jsem ve třicátých letech nevstoupil do strany a všímal si jen svého. Pár přátel jsem svou neutralitou ztratil, ovšem ti nejvěrnější zůstali.

Následující rok v létě většina mých bývalých přátel zmizela, zřejmě kvůli jejich příslušnosti v SA, v útočném oddíle, který byl v tento rok zcela rozpuštěn, tedy spíš vyvražděn jako se vyvražďovaly rody ve středověku. Naštěstí tehdy u mých dveří nikdo nezaklepal a nikdo mi do okna nehodil žádný těžký předmět, jen jsem slyšel křik a střelbu.

Po této události byl chvíli klid, dokonce mi přišlo, že je všechno zalité sluncem, že to už není ten nacismus a Hitler, kterého jsem znal a který nyní dělá spoustu věcí pro lid, běžný nestranný lid, jako jsem byl já.

Zřídil dálnici, nemocnice, odstranil nezaměstnanost, vyvedl Německo z krize, ve které při jeho nástupu bylo, dokonce i já jsem ho začal vnímat v lepším světle, uznával jsem, že on je to dobro, a to mě nakazilo. Začal jsem věřit, že NSDAP má to nejhorší za sebou a čeká ji slibná budoucnost. Chtěl jsem být toho členem, a tak jsem v roce 1937 vstoupil do strany, do té strany, ke které jsem cítil odpor a bránil se její ideologii. Až později jsem pochopil, jakou morální chybu jsem udělal.

V roce 1938 skončilo to zlaté období klidu a míru, hlavně pro Židy, když během Křišťálové noci přišly o domy, obchody, modlitebny a někteří i o životy. Byl jsem zhnusen a placku, kterou jsem se znakem Třetí říše nosil na klopě, jsem schoval do kapsy, ale nevystoupil jsem, tím bych se odkázal k záhubě, z téhle strany nelze jen tak vystoupit. Mohl jsem si jen trhat vlasy, že jsem se nechal zvábit jejich cukrem a že jsem si nepřipustil, že by mohl přijít bič - pořádně dlouhý a ostrý.

Opět jsem se choval jakoby nic, schůzím jsem se snažil vyhýbat, a když už jsem tam musel, mlčel jsem, nejevil jsem o nic zájem, protože lidé okolo mě nebyli lidmi, ale zrůdami zfanatizovanými antisemitismem a hlavně Hitlerem, tím pravým a nefalšovaným. Neměl jsem již přátele, přišel jsem o ně po roce 33 a o další v roce 37, kdy jsem se stal nacistou. Motali se kolem mě jen falešní přátelé, kteří se jen tak tvářili, neboť pro ně se stával přítelem každý, kdo vyznával stejnou myšlenku jako oni. Já jimi však opovrhoval, ale naplno jsem to říct nemohl, to by byl můj konec.

Hitler postupně chtěl víc a víc. Jakmile obsadil Porýní, což jsem nepokládal za něco troufalého, neboť toho území nám kdysi patřilo, měl zálusk na svou vlast Rakousko, Sudety a celé Československo, a tyto země se následně staly součástí Velkoněmecké říše bez jediného oficiálního výstřelu. Po tomto bezplatném nabytí přišel ale na řadu stát, který se tak snadno vzdát nechtěl - Polsko. Jenomže Hitler toužil i po této zemi a jediný způsob, jak ji získat, bylo násilné zabrání, což by bezprostředně znamenalo válku.

Na schůzi nacistů chodili i generálové a ti nás vždy o všem podrobně informovali. V novinách to obvykle bylo až moc přikrášlené, vždy s nadšením mluvili o vůdci, o jeho taktice, ale teď byli proti, dostali rozum, nechtěli opakovat roky 1914 až 1918, kdy přišly o životy miliony lidí, mladí a nadějní, kteří ještě mohli něco dokázat, než jen hrdě padnout v poli. Možná, že si též mysleli jako Hitler, že i kdyby konflikt vznikl, tak by nakonec vyhráli, ale věděli, že by ta výhra nebyla zadarmo, že by muselo spoustu německých vojáků padnout a spoustu skončit v zajetí.

Jenomže Hitler v životě nedal na rady starších a zkušenějších důstojníků, a kdyby mu někdo vytkl jeho strategické myšlení, bylo by to to poslední, co by v životě udělal. Snad právě z toho strachu o sebe nic nepodnikli, jen si za rohem stěžovali.

Na sklonku velmi horkého léta 1939 začala akce proti Polsku přepadením vysílačky v Gliwicích, blízko polských hranic. Byli to přestrojení esesáci za polské vojáky, kdo stanici přepadl a poté tam narafičili mrtvé Židy v polských uniformách, aby to vypadalo, že první podnět učinili Poláci. Jenomže ve vyšších kruzích se moc dobře vědělo, jak to doopravdy bylo. Nicméně, nedlouho poté, 1. září 1939 v brzkých ranních hodinách, započala operace Himmler, pojmenovaná po vůdci SS, kdy pomalu ale jistě počalo dobývání polského území. A pro mě to vlastně všechno začalo...