Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Klečím na studené chodbě a přemýšlím proč? Blíží se, zase se blíží. Vždycky v noci, když je tma a celý dům už spí, tak přijde, nic neříká, jenom tam stojí a kouká, ten pohled mě přivádí k šílenství, mám strach, že mi ublíží, stejně jako ubližoval jí. Mé sestřičce, než našla odvahu skočit. Je to zrůda. Jednou, když jsem se ho zeptala, proč to dělá, mě zbil. Kopal do mě a já cítila, jak pod náporem jeho bot praskají kosti, nebránila jsem se, nemělo by to cenu, jenom jsem si rukama bránila obličej a plakala. Zvedl mě za vlasy a uhodil mě do obličeje a znovu a znovu, prosila jsem o milost, bil mě jak smyslů zbavený, pak to skončilo a on si otřel čelo tím bílým kapesníčkem, měl jich tuny, a matka je musela skládat úhledně do komínků. Je tak slizký. Každý jeho pohyb. Nikdy už jsem v noci na něj nepromluvila, jenom jsem mlčela a koukala, jak si užívá tu mojí poníženost, když mě nutil sedět na týhle studený chodbě. A teď už je klid. Je klid, žádná postava, žádná poníženost, tentokrát to je on, kdo byl nucen zakusit to ponížení, když ležíte na zemi a prosíte o smilování. Leží tu a krvácí, jedna kulka do hrudníku. Máš sípavý hlas tati. Tak se tomu poddej, ať ti mohu říct sbohem. Chodbou se rozléhá můj smích.