Menu
Zrození rytíře
Tu elf, trpaslík a člověk. Všichni obtěžkáni drahými kameny a oděni do bohatých rób. Jen tak postávají u svých trůnů z toho nejjemnějšího dřeva a upírají na mne své oči a to jsem neudělal nic zvláštního a teď mě chtějí vyznamenat a pasovat na rytíře. Vždyť jsem jen obyčejný farmář. Tedy bývalý.
Dříve než to vše začalo, patřil můj život jen a jen poli v malé vesničce na severu od hlavního města u řeky Melt. Všude samé lesy, když bylo jaro, vše zpívalo a zvěř se nebála přiblížit k lidem. V zimě zas bílá pokrývka schovávala vše v tomto kraji a obyvatelé jsou si bližší než kdy jindy, přece jen se blížily zimní radovánky a jejich duch prostupoval vším, co zřel. Krajina byla tichá a les nám s radostí dával poničené stromy, abychom si z nich zatopili a neumrzli, avšak na jaře jsme na oplátku nové zasadili. Elfové nás vždy pozorovali z koruny těch nejvyšších a nejstarších stromů, aby zasáhli, pokud se bude jejich živitelům ubližovat. Ať bylo jaro či zima, já vždy dělal to samé. Ráno vstal, natáhl ještě přes rozbolavělé údy ošuntělé kalhoty z pytloviny, omyl v připravené míse obličej a rychle spolu s otcem na pole. Avšak tenkrát to ráno bylo jiné.
Ještě se slepenýma očima jsem se posadil na slamníku a rozhlížel se kolem dokola mé místnosti. Nic zajímavého zde nebylo, krom poliček se zbytečnými věcmi, byla prázdná. Jen jsem zakroutil hlavou a vložil si ji mezi dlaně. Najednou ticho. Úplné ticho, které ovládlo krajinu. Vtom se ozval děsivý výkřik, který mi trhal uši. Myslel jsem, že se z toho pomátnu. Neskutečně mě bolela hlava. Postupně se mi začalo vše rozmazávat před očima. Omdlel jsem.
Nevím, jak dlouho bylo mé tělo bezvládné, ale vzbudil mne vyděšený chlapec. Ležel jsem na podlaze a on do mne v zoufalství strkal. Pomohl mi posadit se. Jakmile se můj nos ocitl výše, ucítil kouř. Promnul jsem si oči a ty spatřily tu zkázu. Oheň sálal až k dřevěnému stropu a sežehl vše, co mu přišlo do cesty. Malý chlapec seděl vedle mne a vzlykal. Nemohlo mu být více než osm. Vzal jsem ho do náruče a snažil jsem se najít cestu ven z tohoto pekla, ale tu pro mou smůlu zatarasil hořící trám. Nezbývalo nic jiného než vyskočit ven z okna, které bylo přímo u řeky. Jakmile jsem se s malým chlapcem v náručí dostal pryč, dům se za námi zbortil a já jen mohl pozorovat, jak můj domov pomalu mizí z povrchu zemského. Rychle jsem oddechoval a svalil se do trávy se slzami v očích. Chlapec na mne jen soucitně hleděl s výrazem plným pochopení. Vzhlédl, ale já si toho nevšímal. Utápěl jsem se ve svém smutku. Nevím, co se stalo s mou matkou, otcem. Nejspíš je ty zrůdy odvedly, a pokud je nezastavím, zotročí je! Přihnaly se jako nečekaná bouře po několika měsících sucha a udeřily i stejnou silou. Ano, byly to ony. Všichni je znají. Každý je někdy viděl v nočních můrách. Někdy až přes dva metry vysoké bytosti - Rigati - s hlavou rozzuřeného lva, tělem svalnatého obra, býčíma nohama a hadím ocasem. Démonické oči, kde místo bulvy přebývá rudý plamen, sežehnou odvahu jakéhokoli muže. Jejich černá kůže, připomínající seškvařené maso, páchne hnilobou. Avšak bojovali s nimi vždy jen ti nejodvážnější rytíři v zemi, mezi které já nepatřím. Svěsil jsem hlavu a otevřel ústa, která vykřikla zoufalé: "Proč?!"
Chlapec mi položil dlaň na čelo a jen tichým hlasem pravil: "Protože ty jsi vyvolen k velkým věcem." Jeho ruka se začala pomalu vtahovat do mé hlavy. Nebylo to bolestivé, avšak se mi z toho udělalo nevolno. V pozadí jsem slyšel jeho hlas, tak zřetelně, až mne to děsilo.
"Probouzím sílu tvých předků. Nechť tě provází světlo Amunth a drží nad tebou stráž samotný Min. Ať věříš či ne. Dnešní čin z tebe udělal muže hodného slávy," hlas zmizel a nade mnou se objevilo modré světlo, které se formovalo v jakési tělo. Stále ještě překvapen jsem jen tupě zíral do tohoto světla a neděsil se již ničeho dalšího. Nějakým způsobem mi dodávalo pocit bezpečí a klidu, avšak jakmile se mne dotklo, zasáhla mé tělo nesnesitelná bolest. Každičký sval v těle se napínal a formoval v něco, na co se mi nechtělo ani pomyslet. Zavřel jsem oči, jelikož jsem se bál toho, co by spatřily. Mé myšlenky byly upnuty pouze na jediné, a to přežít tohoto nepřítele a vyprostit se z jeho smrtelných spárů dříve, nežli ze mne nezbude nic, ani pouhé zrnko prachu.
Bolest ustala. Zničehonic jako by opustila mé tělo a já dopadl bezvládně na zem. Po dlouhé době jsem se odvážil otevřít své oči. Byla už tma, ale já viděl až příliš dobře. Každičký pohyb ihned mé oči zaregistrovaly a hlava cukla tím směrem. Připadal jsem si jako lovec, co hledá svou kořist. Zvedl jsem se, ale něco bylo jinak. Přišlo mi, že jsem vyšší než normálně. Udělal jsem krok. Noha se mi podlomila a já padal. Mé tělo něco zachytilo. Byl to jelen, který odněkud přiběhl, a to jen aby mne zachytil svými parohy. Postavil mne zpět na nohy a upíral na mě svá pronikavá očka.
"Dávej větší pozor, příteli," promluvil.
"Cože? Počkat ... ty se mnou nemluvíš, že ne?" Jen jsem tam stál ohromeně.
"A s kým jiným? Pokud vím, tak tu jsme jen my dva. Ty jsi také druid, že? Jinak by jsi mým slovům nerozuměl," pravil s ledovým klidem dále.
"Druid? O čem to mluvíš? Já nejsem žádný druid!" namítal jsem již podrážděně. Najednou se přede mnou objevil záblesk. Musel jsem si zakrýt oči, jelikož to světlo bylo příliš silné. Když jsem dal ruku stranou, tak na místě, kde stál jelen, byl teď urostlý elf. Tmavě modré vlasy svázané vzadu do ohonu splývaly podél nějaké podivné róby šité z listí. Orlí nos spolu s pronikavým pohledem, jenž na mne upíral, vypadal tak přísně. Zářivé oči, které musí zahlédnou snad vše tak vzdálené, že člověk sotva mrkne. Byly tak plné zkušeností a zároveň lásky k přírodě.
"Kdybych tě nezachytil, mohl sis ublížit, mladý druide. Musíme si pomáhat, ne?" S úsměvem na tváři mne rukou poplácal po rameni. Já jen nepřítomně zíral na tento projev emocí.
"Ale proč by jsi pomáhal obyčejnému člověku, ještě když je chudým farmářem?" Elf se na mne se zájmem zadíval a rozesmál se tak nahlas, že se jeho smích kolem dokola rozléhal. Snad i stromy a zvěř se k němu připojili. Když se trochu uklidnil, znovu promluvil, avšak již vážněji.
"Neříkej mi, že nevíš, čím jsi. Přece se nebudeš srovnávat s lidmi, když Ty jsi něco víc. Pokud si nejsi jist, pohlédni do vln řeky, snad tam najdeš odpovědi na své otázky," ukázal posunkem ke křišťálově průzračné vodě. Já se ihned vydal tímto směrem a poklekl u břehu. Sbíral jsem odvahu k tomu, abych tam pohlédl. Bál jsem se, že se zaleknu toho, co uvidím. Ohlédl jsem se zpět směrem k elfovi. Ten mne jen zas posunkem pobídl.
Pohlédl jsem tedy do vln křišťálové řeky. Zalekl jsem se svého odrazu. Jako bych viděl někoho jiného, ale při tom to musím být já. Pronikavé zářivé oči, protáhlé uši vyčnívající z modrých vlasů, paže se silou trpaslíkům vlastní a levandulová kůže. Dotkl jsem se rukou a tváří. Ta kůže je tak jemná jako samet, ne-li více.
"Co se to se mnou děje?! Nemohu být ..."
"... elf?" doplnil za mne druid s povytáhnutým obočím. "Ale ano, můžeš. Vstaň, bratře," podal mi svou ruku a já jsem ji s radostí přijal. Vyškrábal jsem se za jeho pomoci na nohy a stále nevěřil tomu, co se se mnou stalo.
"Jak ...," nedořekl jsem, jelikož se v temnotě lesa rozezníval roh žádající o pomoc.
"Rychle!" křikl elf, popadl mou paži a táhl mne za hlasem rohu. Stromy cítily, že se něco děje. Nevím, co jsem slyšel, ale rozhodně to byly hlasy. Neviděl jsem nikoho kolem. Jak mne za sebou táhl, nevšiml jsem si povytáhlého kořenu a zakopl jsem o něj. Nějaká větev zachytila mé tělo a postavila mě znovu na nohy. Ihned jsem se pustil za elfem.
Zastavil se. Já stanul po jeho boku. Ocitli jsme se na okraji tábora lidských vojáků, který se skládal z deseti stanů postavených kolem ohniště. Na nich byl znak spojenců skládaný z modrého koně ovinutým růží. I na korouhvi vévodil tento znak, avšak právě vojáci sedící pod ní si léčili své šrámy. Jiní obnovovali svou sílu za pomoci chleba a vody.
Za provizorními hradbami sbité z klád se ozývala bitevní vřava a občas i smrtelný výkřik.
"Pojď rychle," postrčil mne elf, který zamířil k hradbě. Za ní se skrývalo veliké množství utrpení, které prýštilo jak z lidí, tak i z jejich nepřítele. Jedna kovová rána vystřídala další a další. Ostří se zde střetávala takovou silou, že by i blesky záviděly.
"Musíme jim pomoc. Užij vše, co umíš."
"Ale já neumím ..." nejspíš mne již neslyšel, jelikož se otočil a běžel směrem k této vřavě. Nezbývalo mi než nepřítomně zírat na to utrpení, které se přede mnou odehrávalo. Ty obrovské bestie se v tomto vyžívaly. Ta krvežíznivost, co prýštila z jejich očí, jako by byla schopna sežehnout vše, co jí přijde do cesty. Jeden z nich se obrátil na mne. Zařval a rozeběhl se. Už napřahoval svou silnou paži se zakrváceným ostřím. Já jen napřáhl ruce a pohlédl jinam. Nemohl jsem vydržet ten jeho pohled. Dostal jsem strach, jelikož vím, že holýma rukama se proti ostří jen s těží ubráním. Seběhlo se to rychle, ale jediné, co jsem pocítil, byl žár na rukou. Když se dlouho nic nedělo, vzhlédl jsem. Rigat ležel bezvládně na zemi. Z hrudníku se mu valil kouř. Něco jako by mu ho propálilo a uvařilo ho to zaživa. Pohlédl jsem na své ruce. Byly sice stále tak hebké, avšak tentokrát je obarvila krev. Již neměly tu svou levandulovou barvu, nýbrž temně rudou.
"To já?" řekl jsem si a s nově nabytou odvahou jsem se také vrhl do bitvy s ostřím mého - již mrtvého - protivníka. Vojáci, co zde bojovali, byli pouhými farmáři, tak jako já. K ochraně jim sloužilo provizorní brnění z rezivých plátů a ošuntělých kůží. Tito necvičení farmáři vypadali vedle rytířů jen jako podpůrná jednotka, aby se rytíři náhodou nezranili. Rigati se k nim ani nedostali, jelikož farmáři okolo každého rytíře utvořili kruh. Jejich tváře byly plny strachu a obav z toho, co přijde dál. Každý z těchto mužů měl rodinu, která na ně doma čeká a oni vědí, že se k ní už nejspíše nevrátí. Očima jsem prohledával bojiště, abych našel svého přítele, ale všude bylo jen bahno nasáklé krví mrtvých.
Zahlédl jsem záblesk a mé oči ihned pohlédly tímto směrem. Byl to on. Zrovna měl proti sobě Rigata šamana. Jeho roucho jako by pohlcovalo jakoukoli ránu, co mu elf uštědřil. Pomalu jsem se přibližoval k jeho zádům. Stále si mě nevšiml. Když jsem byl dostatečně blízko, mé ostří proklálo jeho hruď. Rigat zařval a sesul se k zemi. Jeho tělo se svíjelo v posmrtné agónii. Ostatní Rigati také zařvali a rozeběhli se směrem k lesu, kde také zmizeli.
Přítel na mne, celý zadýchán, pohlédl a mezitímco farmáři a rytíři jásali z vítězství, vyjádřil mi úklonou úctu.
"Děkuji ti. Když jsem našel jejich vůdce, netušil jsem, že to bude silný šaman. Bez tebe bych byl mrtev," pravil s letmým úsměvem na tváři.
"To byl jejich vůdce?" ptal jsem se udiveně.
"Ano, byl. A ty jsi ho zabil," sehnul se k mrtvému tělu Rigata a prohlédl jeho róbu. Našel nějaký dopis s mapou a pár lahviček s léčivými lektvary. Bylo mi divné, že žádný z lidí za námi nejde. Otočil jsem se na svého přítele.
"Jak používáš své schopnosti?" zeptal jsem se ho s velkým zájmem.
"Buďto znáš jméno kouzla, které chceš použít a nebo vyjde samo, když se ocitneš v nějaké neznámé situaci a jde ti o život. Navíc - jakožto druidovi - ti bude příroda vždy nápomocna, ať uděláš cokoli a jsi kdekoli - příroda bude vždy s tebou," pravil nezaujatě jen tak a odkráčel směrem k táboru. Následoval jsem tedy svého přítele a jen jsme došli k němu, zastavili nás dva rytíři. Oba byli i přes své brnění tak o dvacet centimetrů menší jak já nebo můj přítel.
"Stůjte! Co jste zač?" zařval jeden z nich.
"Právě jsme vám pomohli s Rigaty, tak byste mohl projevit trochu vděčnosti," řekl jsem docela dosti vytočeně, avšak stále jsem si udržoval klid v duši.
"Pojďte za mnou. Velitel chtěl s vámi mluvit," otočil se a my ho následovali. Rytíř zamířil k ohništi, kde stál po zuby ozbrojený muž, jehož tvář byla skryta v přilbici.
"Děkujeme vám za vaši pohotovou pomoc. Kdybyste nepřišli, tak by z mých mužů nezbyl jediný živ. Poděkujte proto za mne vaší královně, vznešené Laav," poklonil se. "A byl bych velice vděčný, kdyby se jeden z vás přidal k naší výpravě. Jde o nováčky, kteří byli připravováni na rozhodující bitvu s Rigaty, kteří se usídlili na druhé straně prastarého lesa. Tam se vytvořila mýtina a na ní se rozhodne o všem. Nedávno tam mířila jistá skupina s nějakými zajatci."
"Zajatci? Kde? Kde jste je viděli? Jak vypadali?" vyhrkl jsem ze sebe s nadějí v hlase.
"Před pár hodinami prošli kolem našeho tábora. Toto byla pouze hrstka těch, co nás měla odlákat od mýtiny. A pokud jde o to, jak vypadali, tak to byli muž a žena. Celkem dost zuboženi," sklopil hlavu nad hrůzou tohoto činu.
"Půjdu s vámi," řekl jsem bez váhání.
"Dobrá a já zatím půjdu ke královně pro pomoc," pokývnul a vtiskl mi do dlaně nějaký kus pergamenu.
"Jsem rád, že jsme se takto dohodli, hlavně poté co jste nám zachránili kůži. Pokud vám to nebude vadit, tak se ihned - co uzdravíte mé muže - vydáme na cestu."
"Jistě, samozřejmě, jen půjdu kousek se svým přítelem."
"V tom vám bránit nebudu," pokynul k provizorním hradbám. Já i můj přítel jsme se k nim vydali a schovali jsme se do jejich stínu. Pouze luna ozařovala naši kůži. Elf začal mluvit neznámým jazykem, avšak pro mé překvapení jsem rozuměl každému jeho slovu.
"Nechci mluvit jazykem lidí. To, co ti řeknu, není pro jejich uši. Dávej si na ně pozor. Oni nemají rádi nás a my je, avšak u tebe si nejsem jist. Na tomhle pergamenu máš napsaná důležitá slova, co ti pomohou žádat přírodu o pomoc, ale přeměnu ve zvíře moc neužívej, může tě vyčerpat. Nějaké otázky?"
"Jedna," usmál jsem se.
"Tak ven s ní."
"Jak se jmenuješ, příteli?"
"Mé jméno je Karen. A sbohem, příteli," prohodil a dřív, než jsem stačil něco říci, mizel pomalu v dáli. Já se otočil a mé kroky okamžitě zamířily k raněným. Naštěstí jich bylo jen pár. Rozvinul jsem svitek a našel potřebná slova. S jejich pomocí jsem během dlouhé chvíle všechny uzdravil, nezůstal jediný raněný. Mou sílu jsem použil i na malé, bezvýznamné šrámy. Poté jejich vůdce předstoupil a svým rozkazovačným hlasem sjednal klid.
"Takže pánové, všechno sbalte a jdeme na vaše místo posledního soudu. Myslím, že s pomocí našeho ... ehm ... elfského přítele to nebude problém, tak dělejte!" Celý tábor byl během chvilky pryč. Zbylo tu jen opuštěné ohniště a díry v zemi po kolíkách. Zas jsem rozvinul svitek.
"Mocná přírodo, naše matko, propůjči mi tvou sílu a zahlaď tuto zkázu po nevítaných hostech," jakmile jsem to dořekl, zatlučené klády sloužící jako hradby začalo omotávat proutí a staly se z nich nádherné stromy s květy. Na místě tábořiště vyrůstaly květiny, takže zde nebyl vůbec poznat zásah člověka, avšak mne stále lákalo vyzkoušet si být jiným tvorem. Nejdříve jsem doběhl jejich vůdce, který už byl pod korunami stromů.
"Pokud uvidíte nějaké zvíře ve vaší blízkosti, tak jsem to já. Nezaútočte prosím na mne."
"Jistě, pane druide," pravil pohrdavým tónem. Poodběhl jsem dále a za stromem zas rozvinul svitek. Vyřkl jsem ta potřebná slova a mé tělo se začalo ochlupovat, lebka se protáhla a dokonce mi narostl i ocas! Podivil jsem se nad tímto úkazem, avšak to už jsem seděl na všech čtyřech a mával ocasem sem a tam. Byl ze mne úžasný černý panter, který roztrhá vše, co mu přijde do cesty. Skupinku lidí jsem doběhl, když už byla u mýtiny a začala se rozřazovat do jednotlivých jednotek přítomných ras. Viděl jsem zde plno lidí, hrstku trpaslíků a malé množství elfů. Všichni měli na sobě to nejluxusnější oblečení s nejrůznějšími vylepšeními. Trpaslíci si potrpěli na výzdobě zlatem, avšak elfové spíše na to, aby jim zbroj nepřiléhala příliš k tělu. Jeden z nich ke mně přistoupil.
"Nemusíš se tady předvádět. Jsem také druid a tímto mě nijak neohromíš," uchechtl se. Proměnil jsem se tedy zas v elfa, a když mne ostatní zahlédli, jako by zadržovali smích.
"Takto chceš jít do bitvy? Vždyť tě sežehnou jako vosk. Ani nebudeš vědět, kdo to byl," rozesmál se ten samý elf, co se mnou prohodil ihned po příchodu pár slov. Už už jsem se napřáhl, abych mu jednu uštědřil, když vtom mou pěst vzala do dlaně pohledná elfka.
"Vyčkej. On je takový pořád. Nevšímej si ho a poodstup," udělal jsem tedy to, co po mně chtěla. Poodstoupil jsem dva kroky a ona napřáhla své dlaně. Pomalu se nade mnou něco formovalo. Nakonec mi ramena ztěžkla pod tíhou kovových plátů. Měl jsem snad to nejlepší brnění ze všech, co tuto bitvu navštívili.
"Tato zbroj ochrání tvůj život," pravila jemným sametovým hlasem.
"Děkuji."
"Neděkuj a připrav se. Za chvíli to vypukne. Poté nebudeš vědět, kde ti hlava stojí," uklonila se a zas usedla po boku ostatních. Měla pravdu, když říkala, že to brzy vypukne. Během pár minut jsem zas zaslechl roh, avšak tentokrát nežádal, nýbrž varoval před příchodem této zkázy.
Všichni se okamžitě vyrovnali do řady a vytvořili podlouhlé linie. Jako by se všechna ta nepřátelství mezi rasami vytratila a všichni byli bez rozdílu "na jedné lodi". Zem se začala třást pod silou úderů jejich kopyt. Ostřílení vojáci byli klidní, avšak nepřipravení farmáři se klepali strachy. Bohužel i já byl mezi nimi.
Objevili se a rovnou bez váhání zamířili k nepřátelskému vojsku. Úplně vzadu se objevil jejich vůdce a zařval na celé kolo.
"Vy dnes prohrát. Tato zem být naše až vy mrtví!" Pokynul jinému Rigatovi a ten mu podal nějakou ženu. Mžoural jsem do dálky, abych rozeznal její tvář. Byla to má matka!
"Ne!" vykřikl jsem a sám jsem se rozeběhl proti té mase těl, která se na mne valila. Ostatní mne k mému údivu následovali. Já jen sledoval mou matku, jak se snaží dostat ze spárů této bestie. A on jen vzal nůž a prořízl jí hrdlo. V tu chvíli se vše kolem zastavilo. Zpomalil se čas. Prudce jsem dopadl na kolena a jen zíral na tuto odpornost. Probral mne až svištící šíp, který prolétl kolem mého ucha. Okolo mne probíhal trpaslík s mečem na zádech a sekerou v ruce. Vzal jsem mu tento meč a bez rozmyšlení se vrhl vpřed. Kolem sebe jsem rozdával smrtelné rány, jen abych se dostal k tomuto zloduchovi, co zbavil mou matku života, jako by byla jen prosté zvíře určené k porážce. Uhnul jsem výpadu jednoho Rigata a svým mečem mu srazil hlavu. Jinému přetnul šlachy na nohou a on se skácel k zemi, pak jsem mu jen zasadil ránu jeho vlastní sekerou.
Ta touha po pomstě mne vedla dál a dál, až jsem stanul tváří v tvář svému nepříteli. Jeho meč byl kolem dokola obmotán řetězem, který jedním pohybem strhl dolů a začal s ním mávat kolem hlavy. Zachytil do něj mou paži a přitáhl si mne blíže na napřažený meč. Já se v poslední chvíli vyprostil a jednou ranou mu odsekl nátepník. Rozzuřil se. Svým mečem sekal všude tam, kam předpokládal mé pohyby. To neustálé uhýbání mne dosti vyčerpávalo. Poté zaútočil na můj hrudník. Zastavil jsem jeho ránu, avšak on ji zasadil takovou silou, že mne brněly ruce a trochu poškodil i můj hrudní plát. Jeho oči zářily triumfálním vítězstvím. Já se odtáhl a podařilo se mi dostat se za něj. Udeřil jsem. Mou ránu odvrátil a vyrazil mi meč z rukou. Byl jsem úplně nechráněn. Mohl to ukončit, avšak chtěl si se mnou hrát. Nad hlavou mu prosvištěl šíp. Využil jsem jeho nepozornosti a pln odvahy vytrhl jeho vlastní meč z rukou a zarazil jsem mu ho do jeho hrudi. Pohlédl na meč vyčnívající z jeho těla. Poté na mne. Zazněl poslední bolestný výkřik a jeho tělo padlo bezvládně - v posmrtné agónii - do bahna nasáknutém jeho vlastní krví.
Boj skončil vítězstvím lidí a jejich spojenců. Mnoho příběhů vypráví o udatném bojovníkovi, co zachránil celou zemi, avšak jen málo bytostí ví, kdo to opravdu byl, že jsem to byl já. Prostý farmář. Taková je cesta válečníka, nebo spíše prostého člověka, který neví, co se stane, když se mu v jednu chvíli zboří celý svět. Poté začíná nový život. Život plný náprav, náhlých zvratů a lidí, s kterými se setkáváme. I já byl jedním z těch, kterým se toto přihodilo - a změnil jsem se. Nejen vzhledem. Nevím, jestli k lepšímu, ale rozhodně již chápu význam slova život. Nerad ho beru, kde schází a rád ho dávám tam, kde je potřeba. Teď vidím, co jsem dříve neviděl. Vidím pravdu a to ona je nyní smyslem mého života. Již nejsem ten farmář, který každé jaro očekával, co mu příroda dá a z toho žil po celou zimu.
Nyní tu klečím - opřen o svůj meč - s vědomím, že jsem udělal správnou věc, a vůlí pronásledovat další hrozbu. Vzhlédnu a vidím, jak se ostří mých panovníků zvedá a přitom slyším slova. Tím nejuctivějším hlasem říkají:
"Tento muž zachránil naši zemi před zničením. Udělme mu tedy tu největší poctu, jakou mu naše spojené rasy mohou poskytnout. Býval to člověk. Obyčejný farmář. Býval jedním z poddaných a nyní - nyní se stane ochráncem našich zemí. Tak rozhodl lid země Linea," odmlčel se lidský císař Menkil a poodstoupil, aby na jeho místo mohl trpasličí král Rukhar.
"Sic nejsi jedním z nás, avšak síla tvé paže předčí i deset mých bratrů. Proto se naše klany shodly, že tys synem samotného Ogrigana a byla by pro nás pocta, kdybys chránil naše rodiny svým tělem," trpasličí král byl velice spokojen se svými slovy a zanechal místo poslednímu pro mě již nejdůležitějšímu vládci. Mému vládci. Předstoupila královna Laav oděna v nádherných šatech z látky jemnější než hedvábí a s labutími péry, které byly vpleteny do jejích krásných, perleťových vlasů.
"Ty, kdo jsi byl před nedávnou dobou člověk, si stále uchováváš svou rasu v srdci a ukázal jsi mi, že všichni lidé nejsou stejní. Jsem ráda, že naše matka Amunth se rozhodla udělit ti tento dar. Já i můj lid jsme ti velice zavázáni a bude naší poctou, když nás tvé druidské schopnosti budou ochraňovat. A tímto navazuji i nové spojenectví s lidmi a trpaslíky. Nechť tě provází světlo Amunth, které je i tvou součástí," poodešla a znovu předstoupil císař Menkil s mečem svých předků v ruce.
"Ty, jehož jméno bylo Kelan, jsi teď Lifaen. Pasuji tě tedy, druide Lifaene a ochránce této země, z boží vůle, která mi byla do rukou svěřena, na Lorda Lifaena. Nuže povstaň, Lorde Lifaene," jakmile se jeho meč dotkl mého levého ramena, bylo mé poslání úplné a zní tak jednoduše. Mou povinností je chránit lid!
Zdroj: Leya, 06.03.2008
Diskuse ke slohové práci
Zrození rytíře
Aktuální pořadí soutěže
- Grully (3,5)
- Jana Lotus (2,5)
Štítky
korida Hana A.Camus sluníčko peníze nebo život peter Weiss hudba mrštíkovi Filemon idealismus sto let co bych chtěla okresní město džungle před tabulí Bohumil peter james český+školský+systém sci-fi literatura exklamace renesance dopis tetě kate strofa Lipo arizona shawshank slepý mládenec O výchově odysseovA CESTA osobnost člověka
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 708 546 583
Odezva: 0.07 s
Vykonaných SQL dotazů: 3
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí