Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kdysi dávno, ještě než byla objevena Indie, žil v té daleké, pro nás neznámé zemi starý muž, jménem Siggi. Byl tak starý, že se o něm říkalo, že ten si i zrození Slunce pamatuje. Nosil červený hábit převázaný v pase a vlasy ostříhané na ježka. Byl velice moudrý, vlídný a milý. V sobě nosil ohromné srdce stvořené pro víru. Neměl žádnou rodinu ani přátele.

Když byl malý, dostal od svého otce malou zlatou sošku posvátného buddhy. Otcova poslední slova zněla: "Můj milý synu, moc ti toho po mě nezbude, ale ty víš přeci ode mě, že střední cesta je ta naše. Tu máš, chraň ho před zlem, on tě taky ochrání. Jestli ho neuhlídáš a dostane se do nesprávných rukou, stane se veliké neštěstí. Jdi jeho cestou, odvede tě do ráje. Sbohem, můj milý synu." Siggi jednou rukou stiskl malého buddhu a druhou rukou již navždy šťastného otce. Utřel si slzy, vstal a vydal se do světa hledat svůj ráj.

Přesně po jednašedesáti letech se usadil v té své vesničce. Líbilo se mu tam. Každý večer sedával před svou chatrčí na pařezu starého pipalu a díval se na vysychající potok před ním. Avšak nešel střední cestou. Neměl pomalu co do úst strčit a čím se v noci přikrýt. Už dávno zapomněl, jak chutná pečeně a jaké je to chodit v botách. Po dlouhých pěti letech vysedávání a zaobíráním se smyslu tohoto života se rozhodl, že musí najít svůj ráj, jak mu říkal otec.

Právě v té době se začali šířit zvěsti o tajuplném pokladu ztraceného buddhy. To mu přidalo ještě více na odvaze. Nelenil, vzal svého buddhu a malé zelené jablko na cestu. Do ruky si dal dřevěnou hůl a vyrazil do nedalekého města Henh Tcha. Hned co dorazil do města, zcela vyčerpaný a vyprahlý z té šílené cesty ulehl do měkoučké trávy, kdy na něj svítilo slunce a jazyk ani v kapce vody nesmočil. Tak unavený, že si ani nevšiml, že se k němu připlížil zahalený lupič. Neznámý muž ho ve spánku "prošacoval". Nic nenašel, zklamáním kopl do hromady z hábitu. Vtom kopl do něčeho tvrdého. Vytáhl sošku a jablko. Radostí vyskočil a zavýskal, čímž stařečka probudil. Když ho lupič zahlédl, jak se shání po holi, vzal jablko a bezcitně Siggiho omráčil a utekl. Omráčenému muži se zjevil někdo, těžko říct, zřejmě nějaký mnich. Pověděl mu, co má dělat a v minutě se vypařil. Siggi se probral s ohromnou boulí na čele, ale vstal a šel do chrámu na kopci uprostřed města, tak jak mu mnich poradil. V ohromném chrámu seděli tři učenci a čtvrtý zahalený muž. Odkud ho jen zná? Ano, byl to ten lupič z rána. Lupič si zvedl kápi.
'To snad není možné!' povzdechl si. Byl to zároveň i mnich, co se mu v omráčení zjevil.
"Jsi to ty! Náš pán. Vítáme tě. I bez sošky buddhy jsi našel svou cestu. Tady ho máš zpět. Teď žij s námi, uč nás vše, co umíš." Učenci jásali. Siggi nevěděl a stále nechápal, co se děje. Ale poslechl, posadil se k učencům, když si uvědomil, co jeho otec myslel tím rájem, střední cestou, tohle je jeho místo, kam patří. A on ho celý život hledal. Otec chtěl, aby si chrám zasloužil, přikrývky i teplé jídlo. Povedlo se, od té doby žil Siggi s učedníky a mnichem v chrámu a každý večer seděli pod pipalem a dívali se na západ slunce. A pokud nezemřel, sedí tam dodnes.