Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

30. června 20xx

Před devíti lety jsme tuhle školu ještě neznali. Byli jsme v ní zatím pouze jednou - při zápisu. Do chvíle, kdy jsme do ní pečlivě oblečení i učesaní a v doprovodu rodičů poprvé vstoupili jako žáci, chyběly ještě dva měsíce. Dnes tady takto stojíme naposledy. Přestože si to tak úplně nedovedeme představit, za pár hodin se každý z naší absolventské osmnáctky rozprchne jinam, a i když se velká část z nás bude dál potkávat, už nikdy to nebude ono. Už nikdy se nesejdeme ve stejné třídě, nebudeme se spolu smát zážitkům z prázdnin, nebudeme provokovat společně učitele, nesedneme si vedle sebe do lavic, prostě nic z toho, na co jsme byli dosud zvyklí. A tak přestože jsme nebyli zrovna nejlepší kolektiv a věcí, na kterých jsme se všichni dokázali shodnout - pokud vůbec nějaké byly - bylo jen málo, bude se nám stýskat.

Většina z nás se sem nejspíš ještě někdy vrátí, přesto už to nikdy nebude jako dřív. Vždycky už budeme nějak vyčnívat. Už se neztratíme v davu s ostatními žáky této školy, neboť již od zítřka jejími žáky nebudeme. Nikdo už na nás nebude volat, abychom se přezuli, uklidili si třídu, zamkli si šatnu, byli zticha... Na jednu stranu jsme rádi, že to tak bude, a už vás nebudeme muset poslouchat, na stranu druhou asi každý z nás podvědomě tuší, že nám to bude chybět. Možná ne zrovna tyhle pokyny, ale už jenom ten pocit, že nad námi někdo stál. Někdo, kdo nám řekne, co máme dělat. Přestože jsme to třeba jako pomoc nebrali, pomoc to byla. A i když jsme od září prohlašovali "Už abychom odtud byli pryč!", dnes bychom to možná malinko vzali zpět a prožili si kousek znovu, abychom oddálili to neznámé, co nás v září čeká a do čehož už budeme muset jít sami.

V této škole jsme spolu strávili devět nezapomenutelných let, v nichž se střídaly radost, přátelství, první lásky, ale i povinnosti a starosti. Naučili jsme se zde hodně věcí, něco nám dala, něco naopak vzala - (vtipně) když už jsme u toho, tak David B. by chtěl poprosit pana ředitele o vrácení zabavených míčků... Naučila nás žít v kolektivu, respektovat a tolerovat ostatní a třeba se i zasmát sami sobě. Získali jsme tady hodně nových kamarádů, ale i nepřátel. I to nám však pomohlo, protože i s těmi se člověk musí naučit žít. Museli jsme se smířit také s tím, že už si nemůžeme dělat, co chceme, že máme své povinnosti a že jsou tady další lidé, kromě rodičů, které musíme poslouchat.
Asi jako ve všech třídách, ani v té naší nebyly vztahy s učiteli vždy ideální. Čím jsme byli starší, tím víc věcí se nám nelíbilo a tím drzeji jsme dávali najevo své názory. Za některými z nich si dodnes stojíme, naopak některé věci, jež jsme vyřkli, bychom rádi vzali zpět, proto bychom se vám za ně tímto chtěli omluvit.

Za těch společně strávených devět roků se složení naší třídy zase tak moc nezměnilo, více změn se událo v učitelském sboru. Někteří učitelé odešli, jiní přišli, někteří nám chybí, další už méně. Po několika učitelích ze současného učitelského sboru se nám bude stýskat hodně, po těch ostatních už tolik ne. Za celou naši třídu bych však chtěl(a) nyní zdůraznit jméno jedné paní učitelky, která nám bude chybět opravdu moc. Sice tady s námi tak mnoho času nestrávila, přesto to s ní stálo za to! Touto paní učitelkou je Jana D. Poděkování patří také našemu třídnímu panu učitelovi Michalu G.

Na závěr bychom vám všem chtěli ještě jednou poděkovat, že jste to s námi vydrželi a že jste nás dovedli až sem. Snad máte částečnou zásluhu i na tom, jací jsme, musíme však podotknout, že s Vámi to také nebylo vždy nejrůžovější! (úsměv) Časem ale nejspíš pochopíme, že všechno, co jste ve vztahu k nám udělali, i když se nám to mnohdy nelíbilo, bylo k něčemu dobré a něco nás to naučilo a že za to, co umíme, vděčíme právě vám!

Zanechali jsme tady kus svého já a svého života a určitě na něj budeme vzpomínat. Na něco s úsměvem, na něco s výčitkou, přesto věřím, že postupem času nám to horší z paměti vymizí a zůstane jenom to dobré. Už jenom proto, že "tenkrát nám bylo teprve patnáct..."