Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Vážení učitelé, drazí rodiče, milí žáci,
čas plyne jako voda v rozbouřené řece a my všichni se po dlouhých devíti letech dnes setkáváme naposledy. Za chvíli dostaneme onen vysněný list papíru, na kterém bude napsáno, že naše snažení nebylo zbytečné. Něčeho jsme díky vám dosáhli.
Milí rodiče, určitě si všichni, jak tu jste, dobře vzpomínáte, kdy jste nás vedli do školy poprvé. Byli jsme malí, vystrašení a zároveň plni nadějí, co nás tam asi čeká. Vykračovali jsme si v pečlivě nažehleném svátečním oblečení s barevnými aktovkami na zádech a křečovitě tiskli vaši dlaň. Tenkrát jsme ještě nic nevěděli o dějinách keltů ani goniometrických funkcích. Dokonce jsme ani nechápali, proč se starší spolužáci tolik smějí našim kradmým pohledům, které jsme na vše nové vrhali před školou.
Potom nás paní učitelky s okázalou radostí vítali v nové třídě. Vyprávěli nám, jak se budeme učit zároveň s hraním a všechno bude skvělé. My jen koukali těma velkýma upřímnýma očima a věřili jsme každému slovu, které jsme ve škole slyšeli.
Další dny jsme ze sebe shodili sváteční oblečky i ostýchavý pohled. Rodiče už také zůstali před branami školy. Nová etapa našeho života začínala, nastal jakýsi velký třesk, jak by to možná nazvali učitelé přírodních věd.
Ve školních lavicích nás laskavá paní učitelka postupně učila písmenka, brzy jsme už uměli poskládat celá slova. Jak jsme na sebe byli hrdí, když jsme příbuzným hláskovali různé nápisy, byť třeba jen názvy pracích prášků. Stejné to bylo s počítáním.
To nejzajímavější se ale stejně odehrávalo o přestávkách. Navzájem jsme se poznávali a uzavírali bezelstná přátelství. Přišly první lásky i následná zklamání.
Jenže nic netrvá věcně, první roky školní docházky se nenápadně ztrácely kdesi v dálce za obzorem. Školou už jsme nebyli ani zdaleka ohromeni, učení se pro nás stalo rutinou. Přišel druhý stupeň, který s sebou přinesl spoustu změn. Poznávání nových učitelů i neznámé předměty, nové poznatky a vědomosti.
Určitě si všichni s úsměvem na tváři vzpomeneme na lyžařský kurz, který jsme absolvovali v sedmé třídě. Ještě více jsme se mezi sebou poznali a také spatřili učitele v jiném světle. Společně jsme prožili mnoho nezapomenutelných chvil. Hlavně na nedaleké sjezdovce za chatou, kde jsme pronikali do tajů lyžování. Ze začátku se nám sice moc nedařilo sjet z kopce bez pádu, ale my se nevzdávali. Na konci kurzu jsme každý dostali čestný diplom, který pro nás vytvořili učitelé. Vraceli jsme se neradi domů, plni dojmů po vydařeném týdnu stráveném v krásné přírodě.
Samozřejmě přišli i občasné maléry, poznámky v žákovských knížkách i následné hovory kantorů s rodiči. Určitě si ještě, milí rodiče, vzpomínáte, když jste byli pozváni do školy. Tehdy jste nervózně přešlapovali před kabinetem s nadějí, že váš potomek snad nic špatného neprovedl. Jenže nám všechno to hořekování přišlo spíše k smíchu, ba ještě více podnítilo naši touhu po různých špatnostech. Ale my to nemysleli zle, vážení učitelé. Vždyť jste taky někdy seděli ve školních lavicích, jistě tedy víte, jaké to je být ještě nedospělými dětmi s plnou hlavou ideálů o světě.
Opusťme ale nostalgické vzpomínky a pojďme přemýšlet, co bude dál? Setkáme se ještě někdy? Já myslím, že to záleží hlavně na nás, i když možná trochu na štěstí. Snad si tedy budeme alespoň psát, když by při nás štěstí náhodou nestálo.
Jménem svým i jménem všech spolužáků bych chtěla poděkovat obětavým rodičům za to, že nám vždy věřili a podporovali nás v našem snažení, byť někdy se zaťatými zuby. Děkujeme naší paní ředitelce a všem kantorům, kteří nás toho tolik naučili, i když to s námi neměli chvílemi vůbec lehké. Vy všichni jste nám dali slušný základ do života a teď záleží jen na nás, jak s ním naložíme. Ještě jednou Vám děkujeme!!!
Bohužel hodinová ručička se nemilosrdně posunula kupředu a nezbývá nám tedy nic jiného, než se opravdu rozloučit. Schválně nebudu říkat sbohem, protože v sobě držím naději, že se ještě jednou všichni sejdeme. Tak tedy milí spolužáci, brzy na shledanou...