Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

OSNOVA:

Milí přátelé.

Oslovuji vás takto, aniž bych vás všechny znal. Ale domnívám se, že si to přesto mohu dovolit, protože mým přítelem je každý, koho považovala za svého přítele i Martina. A já věřím, že její přátele jste právě vy, kteří jste se dnes přišli s mojí milovanou snoubenkou naposledy rozloučit.

Jak všichni víte, za necelý měsíc jsme se takto spolu měli sejít, ale za zcela jiných okolností. Za měsíc bychom z aut - ozdobených bílými stužkami - vystupovali se šťastnými úsměvy. Místo toho tuto chystanou šťastnou událost - totiž naši svatbu, předběhla událost zcela opačného charakteru.

Tragická nehoda vám vzala milovanou dceru, sestru, drahou přítelkyni a mně nastávající choť. Nechci více vzpomínat na tuto tragédii, na kohokoli házet vinu, nechci ještě více ztěžovat tíhu tohoto dne, kterou je pro nás všechny už tak moc těžké unést. Zní to jako klišé, ale je to tak. Žádné obviňování a nekonečné otázky "Proč zrovna ona?" nám naši drahou nevrátí.

Chci se dnes proto s láskou rozloučit s ženou, které si velmi vážím, které patří můj obdiv, s ženou, jež mě naučila vidět krásné věci ve věcech, které jsem často ignoroval, s ženou, která mě naučila, co je to život, s ženou, která měla dokonce tolik odvahy, že mi na moji žádost o svou ruku odpověděla "ano", s ženou, kterou nadevše miluji, s ženou, jež milovala mne a vždy měla obrovské množství lásky pro všechny a všechno okolo. Věřím, že i vy jste ji takto znali, a proto mě plně chápete.

Vzpomínám, jak jsme spolu jednou narazili na téma smrt. Nikdy mi nebylo příjemné o tomto tématu mluvit. Tak jsem se rychle pokusil obrátit list. Ale ona mi to nedovolila. A tak jsem zůstal sedět a překvapeně poslouchal nejintimnější myšlenky mé přítelkyně. Zatímco ve mně slovo smrt vyvolávalo mrazení v zádech, ona byla pozoruhodně klidná. Přestože mluvila o takovémto tématu, její klid byl nakažlivý a já jen poslouchal a snažil se pochopit její tajný svět, do něhož mě teď tak znenadání zavedla. Věřila, že všechno má svůj důvod. Právě i smrt. Nevěřila na náhody. Ať už byly šťastné, či nešťastné. Podle ní prostě neexistovaly. Nebrala smrt jako úplný konec. Snad jako konec života. Ale zároveň viděla smrt jako cíl a také začátek něčeho zcela nového. Věděla, že prostě přijde. K někomu déle, k někomu dříve, možná nečekaně, nikdy však bezdůvodně. Nechápala, proč se jí lidé tak obávají.
Mluvila i o své smrti. Byla s ní naprosto vyrovnaná. Jak pozoruhodné u tak mladé ženy. Mluvila i tom, že až jednou zemře, nechce aby byli její nejmilejší smutní. Nechtěla, aby se s ní loučili se slzami a pláčem. Vždyť víte, jak milovala smích a milovala jej zvláště na tvářích svých nejbližších. A když ho tam neviděla, dokázala ho tam za okamžik vyčarovat. Dokonce mi sdělila, že nechce, aby na jejím pohřbu zněla smuteční hudba. Chtěla zde nechat hrát svou oblíbenou hudbu. Hudbu, která ji vystihovala, hudbu, s níž se cítila být spjata. Chtěla, aby poslední vzpomínka na ni byla taková, jaká byla i ona.

A já bych ji rád toto její přání splnil. Doufám, že to nikoho z vás neurazí - věřím že ne. Protože stejně dobře jako já víte, že takhle by to sama Martina chtěla. A myslím, že i pro vás bude tou nejkrásnější vzpomínkou, když uslyšíte to, co měla ráda.

Dnes ráno jsem narazil v kapse na kus zmuchlaného papíru. Jak jsem teď rád, že jsem jej stejně jako jindy nevyhodil. Byl to lístek, jenž mi Martina vtiskla do dlaně na pohřbu mé matky. Maminka zemřela na rakovinu plic. Jaký paradox. Ona totiž nikdy nekouřila. Tenkrát jsem to nechápal, snad ani nechtěl pochopit. Nedokázal jsem se s tím vyrovnat. Neustále jsem si musel klást otázku: "Proč zrovna ona? Taková nespravedlnost!" Nechápal jsem, jak by i v tomhle mohla Martina najít nějaký ten svůj důvod. To ona mě tenkrát naučila smířit se se zdánlivě nepochopitelnými věcmi. Tenkrát na ten lístek v rychlosti načmárala něco, co mi pomohlo tuto bolestnou událost unést. Psala:
"Nepochopitelné se často stává pochopitelným, až když člověk dočte poslední stránku..."

A já věřím, že teď už u Martiny neexistuje slovo "nepochopitelný", že teď už má zodpovězená všechna svoje proč; a to jich vždy měla mnoho. Sama jistě nečekala, že tyto odpovědi přijdou tak brzo, ale přesto - myslím - stihla udělat tolik skvělých věcí, že by se za svůj život mohla s hrdostí postavit s větou: "Nebyla jsem zbytečná."

Martino, děkuji Ti. Sbohem.