Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• divadelní představení
• hrají: Nataša Gáčová, Marie Benešová, Daniela Šteruská

"Hra plná vtipných dialogů a zápletek s nečekaným rozuzlením."

Na hru jsem se vypravila se svými spolužáky dne 12. listopadu 2007 něco málo po dvanácté hodině. Šli jsme tam s tím, že ani nevíme, na co jdeme, ale věděli jsme, že to určitě musíme vidět, protože je to školní akce. Nelitovali jsme však.
Hra se s velkým úspěchem nejdříve hrála v jednom menším pařížském divadle. Dvě ženy mající bohaté zkušenosti se svými manželi i milenci vyjadřují svoji nenávist k mužskému pokolení. Jedna z nich má v košíku hlavu svého manžela, kterého právě zavraždila elektrickým nožem a které se snaží zbavit. Nakonec tou hlavou potěší jednu starou pannu, která jejího manžela tajně milovala a teď si jeho hlavu odnáší domů, aby s ní - celá šťastná - strávila zbytek svého života. Příběh je krutá satira, plná absurdních situací, černého humoru a zvláštní, nadpřirozené atmosféry.
Cílem této černé komedie o vztazích mužů a žen, ale také o lidské osamělosti, bylo hlavně pobavit diváka. Celý děj hry se odehrával na lavičce, kde se postupně setkaly tři dámy. Hra byla především o vtipných dialozích i zvláštní psychice každé z dam. Na jevišti se potkávají tři různé typy žen. Vdova (Marie Benešová), životem protřelá a nade vše milující...pórek. Druhá dáma Petitpas (Daniela Šteruská), která je osamělá a při tom by tolik potřebovala něžný dotek milující osoby. Ve volném čase si dochází vařením přivydělávat k jednomu obstarožnímu pánovi. A třetí dáma, Sophie (Nataša Gáčová), poměrně krátce vdaná, která přišla na lavičku s určitým problémem v košíku.
Délka představení byla asi 60 minut a bylo bez přestávky. Trošku jsme se zdrželi při příchodu, protože v sále bylo málo židlí, nás bylo mnoho a jelikož jsme vyšli ze školy i se školními taškami, měli jsme problém s jejich odkládáním a také s bundami. Netrvalo to ale moc dlouho. Po začátku vystoupení, když byla utlumena světla a začala hrát hudba, přišli ještě dva opozdilí profesoři, kteří si nechtěli nechat utéct ani minutku. Jelikož se hra odehrávala na lavičce, bylo okolo postaveno několik menších stromků k doplnění krajiny a naznačení prostředí v parku. Jako doplňující prostředek zde byla použita malá fontánka na dálkové ovládání, která měla za úkol utajení rozhovoru mezi dámami před případnými kolemjdoucími lidmi. Jak jsem se dočetla na Internetu, divadlo shánělo tuto fontánku přes internetové služby poptávek (nejspíš úspěšně).
Scénografie a režie byla řízená Lubošem Fleischmannem. Kdybych měla zhodnotit výtvarné řešení kostýmů, řekla bych, že mně osobně se líbil pouze jeden ze tří, a to slečny Petipas, ostatní mi přišly trošku nedomyšlené a matoucí. Řešení prostoru bylo velmi dobré.
Hrálo se v tzv. Modrém sále v Lidové škole umění v Novém Strašecí. Jeviště je zde malé, ale to vůbec hercům nevadilo a diváci se mohli lépe soustředit na role a nekoukali okolo do prázdna. Jeviště bylo obklopené z obou stran modrou oponou, která zde byla pouze jako doplněk, ale nebyla používána.
I přestože dvě ze tří protagonistek patří do amatérského souboru, musím jejich výkon zhodnotit jako téměř profesionální. Všechny výkony byly vyrovnané a skvěle se doplňující. Nejen samotné situace, ale i to, jak se s nimi popraly všechny dámy, byly pro naše bránice lehce vysilující. Snad nikdy nezapomenu například na to, jak se Marie Benešová musela coby vdova s chutí zakousnout do syrového pórku nebo jak se Daniela Šteruská, osamělá "domácí puťka", začala rozplývat při popisování muže svých snů, který k ní do krámku chodil nakupovat. V divadle se čas od času stává, že u protagonistů dojde i na výpadek textu, zde tomu tak nebylo.
Ještě po dobu několika dní jsme vzpomínali na některé "hlášky", které při představení zazněly. Příběh plný zvratů a nečekaných situací stál za to. Myslím ale, že představení není určitě vhodné pro děti.
Co se týče světel a zvuku - podle letáčku, který jsme dostali před představením, jsem se dozvěděla, že všechna světla a zvuková stránka hry byly v rukou Tomáše Barocha, Karla Černého a Artura Louna. Na počátku a na konci hry jsme slyšeli jakousi veselou lidovou píseň, uprostřed celého dějství byl puštěn k poslechu smuteční pochod. Hudba byla v souladu s dějem a podporovala významovou část příběhu, jeho obsah.
Autorem hry byl Jean-Claude Danaud narozený roku 1948 v Paříži. Jeho prvním dílem bylo již zmiňované Ach, ta něha našich dam!. Později bylo přeloženo a hráno ve dvaceti zemích světa a vyšlo tiskem ve francouzských novinách. Dílo od autora, kterého jsem neznala, přeložil Jaromír Janeček.
Věc, kterou bych vytkla, je fakt, že hra nebyla reálná. Nereálné části herečky hodně zvýrazňovaly a mě to trochu vadilo, přesto se tomu většina lidí smála.
Jelikož herečky nehrály v domácím prostředí v ulici J.Šípky 386 na Stochově, měly problém se zadními východy z jeviště, ale rychle se s ním vypořádaly.
Po představení a závěrečné hudbě následovalo dvojnásobné uklánění hereček a silný potlesk diváků.
Představení stochovského divadla Luny bylo hráno pro mateřskou školu, první a druhý stupeň základní školy a pro gymnázium. Přišla na něj finanční podpora od města Nového Strašecí - financovali 1/3 ceny, druhým sponzorem bylo divadlo NoStra. Představení bylo finančně podpořeno prostřednictvím grantu. My studenti jsme díky tomu platili pouze 40 korun.
Hodinové představení se velmi povedlo a kdybych měla možnost, ráda bych ho ještě jednou zhlédla.