Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• rok výroby: 1997
• režie: David Fincher
• hudba: Howard Shore

HRA JE U KONCE, STIHLA VŠAK ODPÁLIT NÁLOŽ POCHYBNOSTÍ V NAŠICH MYSLÍCH

Režijní počin Davida Finchera vykopal dávno ukrytou Pandořinu skříňku plnou hrůzy a doručil ji v dárkovém balení divákovi. Žádné strachy, takřka oscarový tvůrce nezklamal, stejně jako bravurně sekundující Howard Shore, otec hudby k trilogii Pána Prstenů i Hobitovi, který pobíhal po stříbrném plátně v minulém roce.

Nevydržíte sledovat snímek od prvopočátku po závěrečné titulky? To tedy na Hru (The Game) rovnou zapomeňte. U Fincherových filmů totiž platí nepsané pravidlo, že pointa umístěná s chirurgickou přesností do naprostého závěru dvouhodinové stopáže bývá klíčem ke všemu. Neobtěžujte se ani v případě, kdy o sobě víte, jak z hloubi duše nenávidíte psychologicky propracované hlavní i vedlejší charaktery, napětí na rozdávání či snad okamžiky, které nebezpečně balancují mezi thrillerem a hororem.

Člověče, nezlob se... mohlo by stát jako podtitulek malé psychologické bitvy snímku s Vámi samotnými. Zevnitř Vás nahlodává, zda se Nicholas Van Orten v podání Michaela Douglase nezapletl s opravdu vychytralými tuneláři jeho rodinné firmy, či netrpí jistou duševní poruchou, jelikož si nechcete připustit, že to je pouze hra a Nicholas figurka uvnitř velkolepého podniku.

Pokud jste přišli na chuť Nolanovu Počátku (Inception), nezklame Vás ani tato šestnáct let stará produkce z kuchyně, kde se vařily takové snímky jako Zodiac, Podivuhodný případ Benjamina Buttona (The Curious Case of Benjamin Button) nebo The Social Network.

Nicméně by bylo férové varovat všechny milovníky otevřených konců, aby klikli šest minut před koncem snímku na dvě svislé čárky rozhodující o osudu důkladně rozehrané Hry.

Kdo si hraje, zešílí... Případně zemře!
Jak lákavě to zní: poukázka ke službám Celorekreačních služeb (CRS) slibující, že Vám změní život. Co když tu ale půjde o život? Inu, změna to je bezpochyby, o klamavé reklamě nemůže být řeč. Hra začíná. Odstoupit? Nemožné! Začínáte mít pochyby o počestnosti celé společnosti. Nezbývá než doufat, že snad je za vším zákeřný loutkoherec, který se rozhodl angažovat do svého představení i Vás jen proto, aby si - až přijde správná chvíle, ideálně na hranici života a smrti - nechal nahlédnout pod pokličku.

Dýchací přístroj s sebou
Před vstupem do promítacího sálu by měla být umístěna cedule s rudým písmem: Kardiakům vstup zakázán! Jen tak lze zabránit infarktům v řadách diváctva při závěrečné scéně. I zdravý člověk má problém chytit dech při finále, kdy nám režisér použitím výstavbových prvků klasického dramatu servíruje několik variant závěru, aby se sám zhostil monstrózní katastrofy.

Zabředněte do snového pletiva, v němž ožívají Vaše noční můry, abyste se mohli probudit jako nový člověk. Litovat konečně nebudete, to pouze v průběhu hrozí vrhání kleteb na tvůrce, jenž Vám vehnal do žil své dílo.