Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kde jinde potkat tolik kultury chtivých osob než v divadle? Skloubí-li se hercovo/muzikantovo umění s davem lidí sedících v publiku, může vzniknout opravdu uchvacující atmosféra. A abych i já okusila trošku této slavnostní chvíle, vypravila jsem se se školou na muzikál do brněnského Městského divadla na představení My Fair Lady s přívlastkem ze Zelňáku.

Jak už z onoho ze Zelňáku vyplývá, nebyla My Fair Lady v originálním znění - angličtině, natož pak v nářečí cockney. Autor české verze totiž vsadil na současnější podmínky, dialekt cockney vystřídal hantec a britskou tržnici Covent Garden nahradil brněnský Zelný trh, kde se příběh oné Lízy odehrává. Avšak Lízu Doolittlovou byste tu hledali jen marně, převtělila se do Lízy Ďulínkové, stejně jako profesor Higgins propůjčil své rysy mladíkovi Jindřichovi Hradskému.

Když úderem osmnácté hodiny vše vypuklo, bylo až neuvěřitelné, jak rychle celý děj plynul. Zatímco u některých - zejména činoherních - představení valná většina publika netrpělivě sleduje hodinovou ručičku a počítá chvíle do přestávky, u My Fair Lady byl přesně opačný problém. I přes použitý hantec, kterému většina rozuměla jen částečně, se osazenstvo divadla skvěle bavilo a s ním i herci. Bylo vidět, jak si onu zmiňovanou atmosféru užívají všichni společně, nezáleželo, zda jste byli právě na jedné straně barikády či na druhé. Hlediště se stalo součástí jeviště, to doslova. A užíval si to i komorní orchestr, respektive jeho zmenšená verze. Jakmile pak dirigent vcházel do prostoru jemu určenému, tedy pod úroveň jeviště, nechybělo mnoho a skončil by - jak dlouhý, tak široký - ležet na zádech dechařů...

A jaký příběh že jsme měli tu čest zhlédnout?
Profesor fonetiky Jindřich Hradecký potkává na Zelňáku pouliční květinářku Lízu Ďulínkovou. Čistě náhodou se tu střetává i s plukovníkem Špičkou. Tito dva pánové se spolu vsázejí, že pan Hradecký dokáže z ušmudlané dívky vychovat vznešenou dámu. Nebyl by to ten správný děj, kdyby se Jindřichovi nepovedlo sázku vyhrát. Líza okouzlila nejvyšší společnost Brna, avšak tak, jako se naučila správnému frázování a výslovnosti, uvědomila si svoji lidskou cenu - to, že je ženou toužící po citovém životě se svým profesorem, Jindřichem. Přichází však peripetie, profesor Hradecký si nepřipouští proměnu své žačky a lásku se zdráhá přijmout. Dílo končí v podání Brňáků happyendem, když si Jindřich uvědomuje, že k Líze opravdu něco cítí...

Mám-li sdělit tomuto archu papíru své dojmy s tří hodin a dvaceti minut sledování mistrovského umění, nebude to snadné. Je bezesporu, že My Fair Lady oprávněně získala tolik ocenění nejen v naší zemi. Mohu-li srovnat obdobně uznávaný muzikál - Bídníky, taktéž předváděné v Městském divadle města Brna, zvítězí právě oni, jelikož u My Fair Lady mi trošku vadil užitý hantec. Chápu, že se autoři snažili maximálně přiblížit onen dialekt cockney, avšak tímto se naprosto mohli zavděčit jen lidem znalým tohoto brněnského nářečí. Ostatní si zkrátka tolik neužili ony vtipné okamžiky, kdy se smála část hlediště, jež porozuměla slovním hříčkám, a zbytek jen nechápal, o čem je řeč...
Celkový dojem hravě překonal, pokud užiji neobjektivního procentuálního zhodnocení, osmdesát procent.