Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• Oceanborn (1998) je druhé album finské metalové kapely Nightwish

Zrod oceánu, jak lze volně název alba přeložit, přišel dva roky po vzniku finské symfonicko-metalové kapely Nightwish. Jak si každý milovník tohoto hudebního tělesa spočítal, Nightwish vypustili dílo do světa roku 1998. A ačkoli byl v předchozí větě užit výraz "symfonický", samotné Oceanborn zařazujeme spíše do power-metalové škatulky. Tolik energie, kolik objevíme v padesáti třech minutách a jedenácti sekundách, nevěnovala mladičká skupina vedená mistrem Holopainenem ani předcházejícímu Angels Fall First (1997), a bohužel ani žádnému dalšímu albu. Ale o tom někdy příště.

Řekne-li se power metal, málokdo bude očekávat temnotu, majestátnost a hluboké poselství, ale právě o tom Oceanborn je. Když se pětice umělců dala s ohromným nadšením do práce, ještě netušila, že jim pod rukama vzniká dvanáctka děl, z nichž nejedno vstoupí do dvorany metalového nebe. Nemohu nezmínit alespoň několik nejslavnějších - Stargazers (4:28); Moondance (3:31); Walking in the Air (5:31); Sleeping Sun (4:05).
V době tvorby nebyla kapela ještě plně vyzrálá, co se týče zběhlosti hudební i mentální. Věděli, že chtějí dát světu nějaké poselství, kus sebe sama, a proto posluchač promine, že v tomto druhém albu ještě nepotkávají ohromná kytarová sóla s Marcovým zpěvem, ale spíše extravagantnější melodické prvky.

Nejen přikloněním se k power metalu se dostává druhé album trošku jinam než Angels Fall First. Tarjin hlas dosáhl daleko vyššího levelu, přešel z mezzo-sopránu, který skalní fanoušci označili přívlastky jako "andělský, valkýřin" do technicky náročnějšího lyrického sopránu. V Passion and the Opera (4:50) Tarja dostala do metalu staccatovou koloraturu, která je jako vystřižená z Mozartovy árie Der Hölle Rache kocht in meinem Herzen, jíž užil v Kouzelné flétně. Oproti tomu, dnes již ex-zpěvačka, v Sleeping Sun musela velice zapracovat na dýchání. Sama Tarja Turunen se dala slyšet v interview: "Mám obavy, že ještě nejsem dostatečně proškolená, abych dosáhla požadované techniky." Avšak jak můžeme v samotném albu vidět, tedy spíše slyšet, chopila se toho frontwoman kapely se vší úctou. Při rozboru pěveckého výkonu musím ohodnotit i občasné mužské výstupy do písní, které přicházejí ve správný okamžik, aby doplnily křehký a zároveň velice mohutný hlas královny metalové hudby.

Náramně mě baví sledovat souboj kláves a kytar v nejedné skladbě, čemuž zpovzdálí přitakají i basové linky a vše podtrhují energické, rytmicky naprosto přesné bubny nastupující na vhodných místech.
Přejděme již ale k samotnému obsahu Oceanborn.

Rovnýma nohama spadneme přímo do Stargazers, hvězdářů. Klasicky power-metalové dílo s rychlejším tempem a monstrózní střední částí. Opravdu vhodně zvolený začátek snad nejkvalitnějšího studiového alba těchto Finů.
Plynule přecházíme k Gethsemane (5:22), melodické hračičce, kde se trošku zklidníme po ostrém nástupu. Nemohu se zbavit pocitu, že část linky kláves je jako vystřižená z Beauty and the Beast nabídnuté světu minulým albem.
Přesouváme se k Devil & the Deep Dark Ocean (4:46), skladba mne příliš neoslovila, snad možná proto, že ji začíná mužský zpěv, celkově mi přijde jako nejslabší z celého alba.
Sacrament of Wilderness (4:12) - válčení kytary a kláves mezi střípky poezie, mohl by jeden říci; poměrně dosti kvalitní skladba, avšak stále nesahá až k mým nejoblíbenějším.
Konečně se dostáváme až k Passion and the Opera, o níž již byla řeč. Píseň na mě působí opravdu neskutečně nádherně - ostré staccato linoucí se z úst Tarji, hlavní, velice výrazně speed-metalový kytarový riff - krása.
Swanheart (4:44) se může směle řadit k nejlepším baladám, jež vzešly z pera Holopainenova.
Z něžné polohy se přesouváme k mému subjektivnímu vrcholu alba Oceanborn - Moondance. Instrumentální bomba, která se natolik zapíše do paměti, že ji jen těžko odstraníte. Klávesová linka není navíc vůbec náročná pro sólový klavír, tudíž každý zběhlejší klavírista ocení, když se dopátrá not k tomuto klenotu alba.
Podobně líbivá melodie provází i skladbu následující - The Riddler (5:16).
Temná strana se hlásí o svoji moc v The Pharaoh Sails to Orion (6:16), aby mohla být převálcována remakem H. Blakovy Walking in the Air.
Srdcová záležitost každého milovníka gotické tematiky přichází na scénu spolu se Sleeping Sun.
Celý hudební orgasmus pak důstojně završí Nightquest (4:16).

Ruku na srdce, své mouchy, nebo spíše mušky, Oceanborn má, ne že ne. Avšak každý věrný fanoušek obratem dodá, že toto druhé album může směle označit za nejemotivnější, nejenergičtější ze všech, která Nightwish vydali, ať už za éry Tarji Turunen anebo Anette Olzon. Celkem tedy dávám 95 %.