Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• produkce: Japonsko, 2008
• režie: Yojiro Takita
• scénář: Kundo Koyama
• hudba: Joe Hisaishi
• v hlavních rolích: Masahiro Motoki, Tsutomu Yamazaki, Ryoko Hirosue a Kazuko Yoshiyuki

Daigo Kobayashi (Masahiro Motoki) je violoncellista v tokijském orchestru, jenž byl kvůli malé návštěvnosti rozpuštěn. Daigo se rozhodne i se svou přítelkyní Mikou (Ryoko Hirosue) přestěhovat do své rodné vesnice Yamagata. Najde si práci, která se jeho ženě ani přátelům vůbec nelíbí a zprvu jeho prací pohrdají a hnusí se jim. Jedná se o důstojnou přípravu mrtvých na jejich poslední cestu. Daigo se ovšem své práce vzdát nechte, a tak i po odchodu manželky pokračuje a učí se tomuto obřadnímu umění. Manželka se nakonec smíří s tím, jakou práci její muž vykonává.
Daigo od mládí neviděl svého otce, který v závěru filmu umírá. Daigo může alespoň naposledy pohlédnout svému otci do tváře...

Tento film není pouze obyčejným pojednáním o smutku a rozloučení se zesnulými lidmi. Nabízí vhled do starobylých japonských rituálů, jež byly v naší kultuře již dávno zapomenuty. V tomto díle se klade důraz na harmonické souznění pocitů - krása, smích, smutek, slzy nebo ladnost, s jakou filmem procházíme. Občas se film dotýká hranice kýče, kterou však nepřekročí. Snímek netrpí zdlouhavými a nudnými pasážemi. Klade důraz na dokonalé prokreslení smutečních obřadů. Nikam v tomto příběhu tedy nespěcháme, což může být výhodou, ale pro některého diváka přeci jen délka filmu nemusí být příjemná.

Nad celým filmem bdí jakýsi pozorovatel a učitel Daiga, Ikuei Sasaki (Tsutomu Yamazaki). Učí ho vykonávat práci tak, jak ji vykonává on. V určitých směrech se k Daigovi chová jako otec, až se v jednom okamžiku může zdát, že by mohl být jeho opravdovým otcem.

Atmosféře filmu odpovídá i hudební doprovod, jenž do prostředí dokonale zapadá. Myslím, že můžeme složit hold skladateli.

Ovšem při sledování filmu může diváka napadnout hned několik otázek. Například proč je v Japonsku tato práce tak neoblíbená? Může za to strach ze smrti? Nebo některým připadá nevhodné dotýkat se těla, ve kterém již nekoluje krev? Ostatní tuto práci odsuzují, ale přeci každý bude jednou tuto službu potřebovat. A existuje lepší způsob, jak se rozloučit se zesnulým člověkem? A jak by dopadl Daigo, kdyby svého otce nepohřbil? Cítil by k němu stále stejnou nenávist? Nebo naopak pocit viny, že se se svým otcem ani nerozloučil?

Daigo i přes všechny negativní narážky vykonává svoji práci dál. Můžeme v tom vidět určitou sílu člověka nepodrobit se většině a být individuálním jedincem. I možná proto je tento film oceněný Oskarem za nejlepší cizojazyčný film. Podle mého názoru si ho skutečně zaslouží.