Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Milí čtenáři, dostala jsem za úkol napsat referát o mé oblíbené knížce. Vybrala jsem si tedy knihu Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce, která sice nemá jednotnou dějovou linku, ale skládá se z různých krátkých zamyšlení, která donutí snad každého, kdo je čte, k přemýšlení o nějakém hlubším významu.

Začnu nejprve pár informacemi o autorovi. Robert Fulghum se narodil 4. června 1937 v americkém Texasu. Je to muž mnoha povolání. A když říkám mnoha, myslím opravdu mnoha. Je nejen vynikajícím spisovatelem, ale také učitelem, sochařem, malířem, pastorem, filosofem... Má několik titulů, ale je neuvěřitelně skromný. Čtyřikrát objel svět, dlouhý čas strávil jako mnich, pracoval jako kovboj nebo třeba jako číšník. Posledních 20 let také vyučuje kreslení. Má 4 děti a v současnosti střídavě během roku žije se svou manželkou na houseboatu, na řeckém ostrově Kréta a na samotě v horách v Utahu, kde se věnuje psaní. Českou republiku navštěvuje opakovaně a má ji moc rád.

Fulghum ve svých knihách, a stejně tak i v této, píše o naprosto obyčejných věcech. Píše o své sousedce, jak si s neuvěřitelnou láskou vaří měsíční čaj, o opravování kohoutku u umyvadla, o dítěti, které viděl v parku, jak skákalo v kalužích, o nejlepším hamburgeru na světě, píše o sobě, když byl mladý. Píše o svých chybách a hledá v nich poučení. Zmiňuje se o věcech, které vidí kolem sebe, o věcech, které vidíme i my. Jsou to krátká, ale kouzelná zamyšlení. Občas ani neobsahují nějakou hlubokomyslnou filozofickou myšlenku, nicméně jsou psány s optimismem, vtipem a naprostou grácií. Možná proto má tato knížka tak velký úspěch.

Mou nejoblíbenější povídkou z knihy je asi ta s názvem A jak to bylo dál. Fulghum vypráví o tom, jak uspával svoje děti. Jak se vždycky, když si myslel, že už skoro spí, ozvala otázka: "A tati, jak to bylo dál?" Zamýšlí se tedy nad tím, jak vlastně pokračují pohádky. Přemýšlí například o tom, jestli Popelka mohla šťastně žít s princem, který ji poznal až v okamžiku, když ji na nohu padl onen střevíc. A jestli třeba princ, jenž si vzal Sněhurku, žil v klidu s vědomím, že jeho žena nějaký čas žila se sedmi muži najednou.

Osobně mám tuhle knihu moc ráda. Baví mě snažit se přemýšlet stejně jako autor. Myslím, že je až neuvěřitelné, jak si dokáže dělat radosti z naprostých maličkostí. A i když se najdou i takové povídky, které mě moc nezaujmou, zejména kvůli tomu, že neznám lidi, o kterých je řeč, tak bych knížku ráda doporučila všem, kteří chtějí poznat svět z trochu jiného úhlu pohledu.