Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Reportérku dělám již řadu let, ale v posledních měsících mi moje práce připadá stále jednotvárnější a nudnější. Proto jsem uvítala návrh mého nadřízeného udělat si malý výlet. Mým úkolem je odcestovat do téměř neznámého afrického městečka Garub v Namibii a napsat o něm a mé cestě článek do našich novin.

Je 14. dubna půl třetí místního času a já jsem právě nastoupila na loď Lai Rockall, která mě má odvézt z Lisabonu do Namibijského přístavu, na jehož složité jméno si nemohu vzpomenout. Moře je téměř klidné, obloha bez mráčků. Jedině mě zklamalo, že plujeme ve vzdálenosti kolem pěti set kilometrů od afrického pobřeží a nemůžeme ho tedy cestou pozorovat. Nadšení z cesty po moři mě však brzy opouští. Již po několika hodinách mi cesta připadá nudná. Po chvíli však proplouváme kolem ostrůvku Islas Canarias, který je zajímavé pozorovat. O několik dní později kapitán ohlašuje, že se naše loď blíží k souostroví Kapverdy. "Kolem tohoto souostroví je prý pár ostrůvků, které nejsou obydleny a některé nejsou ani pojmenovány. Žije tam pouze původní domorodé obyvatelstvo," slyším vyprávět Angličana po svém boku.
Je večer odcházím do své kajuty. Zase je cítit ten pach. Proč musím zrovna já mít kajutu vedle lodní kuchyně? Čeká mě další "rybinová" noc. Jako by to nestačilo; přes den klidné moře se začíná čím dál více pohupovat. Zdálky jsou slyšet hromy. Dnes asi neusnu. Nevím totiž, zda si mám ucpat nos nebo uši.
Asi po hodině mě někdo vytrhne z polospánku naléhavým klepáním na dveře. Otevřu. V muži ve dveřích poznávám člena posádky. Podává mi záchranou vestu. "Oblíkněte si to a pojďte se mnou na palubu, čluny jsou připraveny." Chci se zeptat, co se děje, ale mou otázku utne silný náraz. Uklouznu po mokré podlaze a praštím se o něco ostrého do hlavy.
Probouzí mě až denní světlo. Ležím na pobřeží jakéhosi ostrova. Na sobě mám ještě záchranou vestu. Trochu mě bolí rameno, jinak, zdá se, zraněna nejsem. Vydávám se podél pobřeží a pátrám po nějakých stopách po naší lodi nebo druzích, ale bohužel marně. K mé radosti ale nacházím pramen pitné vody, takže mohu uhasit palčivou žízeň.
Z dálky džungle se ozývá tiché a táhlé zatroubení a pak je opět ticho. Vyčkávám. Je stále ticho. Nakonec, přinucena potřebou uniknout žhavému slunci, se vydávám do džungle. Po chvíli se začíná stmívat. Jako Robinson začínám budovat tábořiště. Při tom přemýšlím, co budu dělat dál. Nakonec se rozhoduji, že přes noc zůstanu zde a druhý den se vydám do pralesa a budu doufat, že potkám nějaké obyvatelstvo.
Noc proběhla klidně. Dle mého plánu se vydávám na cestu pralesem. Hustý porost se začíná rozestupovat a mě se po chvíli naskýtá pohled na široké údolí nějaké řeky. Bože, taková nádhera. Tento krásný okamžik mi však okamžitě překazí myšlenka na to, že jsem tu úplně sama, nemám co jíst a nevím, kde jsem. Nechci však podléhat těmto pochmurným úvahám, a tak se vydávám vstříc dalším krásám tohoto ostrova...