Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• Ciudad de México je španělský název pro hlavní město Mexika, Mexico City

Je neděle ráno a já se probouzím až neobvykle brzy. Probouzím? Spíš jsem probuzen! Pomalu vstávám, kontroluji čas, jestli již není odpoledne a s hrůzou zjišťuji, že hodiny ukazují teprve 9 hodin ráno. Chvíli trvá, než pomalu vstřebám fakt, že je neděle (do češtiny bych nejlépe přeložil jako den vystřízlivění), já se nacházím v jednom z největších, nejrušnějších a pravděpodobně i nejživějších měst na světě a jsem donucen vstát už v 9 hodin ráno. Ano. V 9 hodin ráno! A to si ještě pořádně ani nepamatuji, co jsem dělal včera...

Už v 9:15 na nás troubí Erick a jeho mexický hostitel, který právě zaparkoval své Volvo před naším barákem. Urychleně sbíháme schody po třech, jen aby na nás nemuseli příliš dlouho čekat. Přibíháme k autu a následuje každodenní rituál v podobě zdlouhavého pozdravu. Poté již nakládáme kola do kufru, ovšem k mému překvapení máme pouze dvě. Pro čtyři lidi? No, uvidíme! Po chvíli se dozvídám, že mně a Erickovi pronajmou kola až na místě. Inu, proč ne?

V 10:00 už se chystáme k odjezdu, ovšem nastává menší problém. Abychom kola mohli dát do auta, bylo potřeba sklopit zadní sedačky. A kam si asi sednu já, co?

O pět minut později již pohodlně sedím společně s Erickem v kufru na kolech a polštářcích, které jsme vzali z našeho gauče. Jízda probíhá celkem dobře, a tak s otevřenými okny a za vydatného bušení všech reproduktorů projíždíme v dobré náladě rušné město. Po cestě si nemohu nevšimnout několika zavřených ulic a mimořádného počtu cyklistů na ulici. Je mi vysvětleno, že každou poslední neděli v měsíci lidé vyráží na kolech do města a křižují ho křížem krážem. Tato událost se nazývá ciclotón.

Dorážíme na místo a chvíli marně hledáme místo k zaparkování, které nakonec nacházíme v lehce zapadlé uličce. Opatrně vyskakuji z kufru a hned se dávám do vyndávání kol. Jakmile jsou obě kola venku z auta, vydáváme se do jedné z hlavních ulic, kde si já a Erick zapůjčíme kola. Po cestě ke vší smůle zjišťujeme, že jedno naše kolo je rozbité a tudíž je na něm téměř nemožné jet. Téměř. Nic není nemožné! Ne, pokud jste v Mexiku...

Pomalu dorážíme na místo, kde na nás již čekají v řadě zaparkovaná kola. Můj hostitel vyndává kartičku, uvolňuje první kolo, které si okamžitě zabírám pro sebe. Po chvíli, jež mi přijde již dlouhá, se ptám svého mexického bratra, co je za problém, že ještě není druhé kolo. Je mi vysvětleno, že druhá kartička se prostě ztratila. Vyrážíme tedy rovnou na hlavní náměstí, můj hostitel na svém téměř nepojízdném kole, Erickův hostitel na svém malém kole a já s Erickem na jednom kole...

Přímo až zázračným způsobem dorážíme na náměstí. Můj Mexičan si nechává opravit kolo, já a Erick se občerstvujeme u jednoho sportovní stánku, kde nabízejí zdarma vodu obohacenou o několik iontů něčeho, co pro nás není ani tak důležité. Hlavní je, že to je k pití!

Když se opět shledáme s našimi hostiteli, zjišťujeme, že kolo je již opravené a navíc již máme pronajatý bicykl i pro Ericka. Ještě stihneme udělat pár fotek s památným sloupem na náměstí, na jehož vrcholu se nachází zlatý anděl. Je to ten samý anděl, který v roce 1996 spadl při zemětřesení. Jak se jim ho podařilo opravit, to je pro mě opravdová záhada...

Pokračujeme po Reformě, což je jedna z hlavní ulic ve městě a prohlížíme si všechno, co je k vidění. Tamhle je největší budova v Mexiku, tuhle lavička z karet a tamhle je zase paní, která hubuje svému dítěti za to, že málem vběhlo do silnice. Dzzzzz... Tak to bylo o chlup! Zabrzdit o chvíli později, tak jsem se s tím pánem srazil. Je tu opravdu hrozně moc lidí a všichni se mačkají jeden na druhého...

Jedeme dál a já najednou slyším takový divný zvuk. Co to je? Zdroj toho zvuku jsem nenašel, a tak šlapu normálně dál. Pak si toho ale všimnu. Duše od kola, na které jede Erickův Mexičan, je úplně prázdná! Píchl! Kde se mu to sakra povedlo? No nic, budeme muset jet do opravny.

Opravnu nenacházíme, vjíždíme proto do části města, která již není ani zdaleka tak hezká jako ta předchozí. Všude odpadky, špína a u každého vchodu do baráku stojí jakási žena ve velmi odvážném oblečení, točí kabelkou a usmívá se. Ke vší smůle zjišťuji, že to pravděpodobně ani není žena...

Kolo nakonec naštěstí opravujeme v jedné zapadlé garáži, v přepočtu asi za 50 korun. Po cestě si kupujeme malé občerstvení v podobě tacos (univerzální pokrm). Vracíme se na hlavní okruh a pokračujeme s ostatními cyklisty. Silnice je ve velmi dobrém stavu, šlape se mi až překvapivě dobře. Pomalu však začne cyklistů ubývat a o pár metrů později se dozvídáme, že ulice vyhrazené dnes jen pro cyklisty jsou již v plném provozu. Nás ovšem nic nezastaví, a tak pokračujeme dál. Po chvíli ještě děláme krátkou zastávku a kupujeme si 40 centimetrů dlouhou zmrzlinu ve stánku, kde bych si normálně nekoupil ani balíček zabalených žvýkaček. Prodavač nevypadá o nic lépe než stánek, ale tak co, když to snědí Mexičané, tak já taky. Zmrzlinu nejíme v klidu na lavičce jako lidé, nýbrž při jízdě na kole. Ta příchuť manga je tak jako tak stejně hrozně dobrá...

Trochu jsme se zapomněli v čase, musíme proto šlapat do pedálů z plných sil, neboť pokud do 30 minut nepřijedeme na hlavní náměstí, můj Mexičan údajně půjde do vězení, protože nestihne vrátit kolo včas.

Na náměstí přijíždíme o 10 minut později. Tam se dozvídáme dobrou, ale i špatnou zprávu. Ta dobrá je, že nikdo do vězení nepůjde. Nicméně zaplatíme 200 pesos navíc...

Cesta zpátky k autu proběhla bez větších problémů, a jelikož máme ještě trochu času, vyrážíme na jídlo. Alespoň že autem... Vlezu si tedy opět na své místo do kufru a jedem do nejbližší restaurace. Co tam mají? Nic. Restaurace je zrušená. Projíždíme tedy město křížem krážem asi hodinu, než nacházíme jinou pobočku restaurace Don Manolito. A co tam mají? Tacos s masem, tacos s kukuřicí, tacos...

Všichni unavení přijíždíme k našemu domu, kde se deset minut loučíme s Erickem a jeho Mexičanem. Vcházíme do domu, já se doplazím do druhého patra a tam padám do postele. Kdybych byl v Praze, zajisté by mě všechno tohle otrávilo. Jenže tady jako by vše bylo naopak. Vděčný za dnešní den, zážitek a dobrodružství jsem poděkoval svému hostiteli a těšíc se na zítřejší den jsem do pěti minut usnul...