Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• reportáž ze zhlédnutí snímku 3:19, který byl promítán na 4. ročníku přehlídky španělsky mluvené kinematografie - La Película 2009

Ve dnech 24. - 28. února 2009 probíhal v pražském kině Světozor Festival španělských filmů La Película 2009. A právě návštěvě tohoto festivalu jsem věnovala jedno odpoledne ze svých jarních prázdnin i já.

Byla právě středa 25. února a já bloumala po Václavském náměstí směrem ke kinu. Hlavou se mi honily myšlenky, jaký asi film 3:19 s podtitulem Nic není náhoda bude. Na Internetu psali, že to má být zčásti i komedie, tak jsem pouze doufala, že to vážně bude zábavné. Nechtělo se mi dvě hodiny sedět v kině nad něčím, co by mě nebavilo.

Došla jsem ke kinu a po zjištění, že mám ještě půl hodinu času, jsem se rozhodla začít tento kulturní zážitek pořádnou točenou zmrzlinou. Nakonec jsem ale už sestupovala po schodech k Velkému sálu, kde se měl film promítat. Dveře dovnitř byly ještě zavřené, obhlížela jsem proto okolí a hledala nějaké volné místo. Žádné jsem ovšem nenašla, a tak jsem stála u vchodu do sálu a netrpělivě čekala, až mě tam vpustí. Po chvíli přišla nějaká paní a bez zaváhání vstoupila do sálu. Za ní tam vstoupilo ještě asi deset odvážlivců z řad netrpělivých diváků. Lehce šokovaně jsem se dívala na dveře - přece není možné, že celou dobu stojím před sálem, i když bych mohla dovnitř! Mé obavy se ale rozplynuly ve chvíli, kdy všichni odvážlivci v čele s onou paní ze sálu opět vyšli. Pohodlně jsem se opřela o zeď a chtěla se oddat nerušenému rozjímání o životě brouka, když mou pozornost upoutala opět ona paní, která opět vcházela do sálu. Když takto udělala třetí kolečko, rozhodla jsem se, že se půjdu zklidnit na záchod. Poté co jsem se z něj vrátila, byl sál již otevřený - vrhla jsem se tedy do bitky o nejlepší místa (za ty já považuji "adoptované" sedačky). Štěstí mi přálo a já brzy usedla na jednu z červených sedaček blízko plátna.

Několik minut nato se v sále začínalo stmívat a já si nasadila brýle, bez nichž bych byla bezpochyby úplně ztracená, aby mi neunikl ani kousek titulků. Na plátně naskočilo upozornění, ať si místo vybereme podle počtu svých dioptrií, což vyvolalo v kině vlnu smíchu jako při vystoupeních v cirkuse, a pak už se konečně začal odvíjet příběh filmu.
Děj byl takový, že tři kamarádi se baví hrou, při níž soutěží o to, na koho se podívá více kolemjdoucích dívek a žen. Ten, kdo prohraje, musí sehnat vítězi kontakt buď na poslední "soutěžní" dívku, nebo - pokud toto už není možné - na kteroukoliv jinou. Tak se dostane k hlavnímu představiteli, jenž umírá na rakovinu, i číslo dívky, která se mu zalíbí v baru. Jediný jeho kontakt s ní je ale prostřednictvím e-mailu, kterým ji žádá o schůzku v kavárně. Schůzky se už ale nemá dožít, a proto své dva přátele žádá, aby část jeho popelu věnovali nenápadně té dívce a aby jí dali CD s písničkami pro ni, které jí sám nazpíval. Jeho přátelé ho poslechnou a na schůzku jdou. Předání CD proběhne bez problémů, ale splnit část přání s popelem není tak snadné, jak se zdálo. Nakonec přátelé vymyslí lest a pozvou dívku i s její kamarádkou do baru, kde jí trochu popelu propašují do pití. Tak dostáli svému slibu a můžou zbytek popelu společně s dívkami vypustit do nebe v horkovzdušném balónu. Po této příhodě se dají dohromady a film tak končí happyendem. Sice je to lehce smutný happyend, ale aspoň je.

V sále se rozsvěcuje a já cítím, jak mi srdce ještě stále buší v rytmu filmu. Už vím, že tohle nebyl ztracený večer a také vím, že na Internetu nelhali v tom, že je to komedie a drama zároveň. Možná měl film několik předvídatelných závěrů, ale také měl spoustu věcí, které jste pochopili až později. Například já jsem pravidla "balicí hry" tří přátel pochopila až skoro na konci. Také se mi moc líbili retrospektivní scény z pohledu jiné osoby. Když k tomu přičtu ještě nabitý sál dýchající napětím, dobré organizační zvládnutí od pořadatelů a večerní Prahu při cestě domů, musím říct, že festival La Película se rok od roku lepší a že už teď se těším na jeho příští ročník.

OFICIÁLNÍ TEXT DISTRIBUTORA FILMU 3:19

Podtitul filmu zní "Nic není náhoda". Oddechový příběh o lásce, humoru a přátelství se snaží nabídnout možné odpovědi na otázky typu: Co kdyby náš život byl řízen náhodou?, Co když nemůžeme ovlivnit zákony řídící naše životy? atd. Nicméně v další rovině jde především o romantickou komedii.
Tři kamarádi se baví mírně masochistickou hrou, na jejímž základě si vybírají ženské objekty svého zájmu. Co vypadá zprvu jen jako puberťácká zábava, ovlivní zásadně jejich životy. Nakonec jsou pohlceni hledáním pravdy o významu náhody v lidském životě. Film slaví úspěchy především díky účasti dvou současných idolů ženských srdcí – Juana Díaze a Miguela Ángela Silvestra. Přítomnost druhého jmenovaného na přehlídce ve Valencii loni v říjnu způsobila kolaps v ulicích, které zaplnily jeho fanynky.