Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ležela jsem natažená přes zadní sedadla hipísácky pomalovaného Volkswagenu Kombi z roku 1967. Josh právě nastartoval a auto sebou při rozjíždění lehce cuklo. Motor už nějakou chvíli spokojeně brumlal, když jsem se posadila a podívala z okna. Do očí mi vytryskl zlatavý paprsek slunce a oslepoval mě do té doby, než jsem otočila hlavu. Nádherný pohled na Grand Canyon, rozprostírajíc se v nekonečné oranžové poušti Colorada. Nikde nic, jen písek, kopce a já. Přes silnici tančí "pouštní čarodějnice", semena katránu.

Již jsme byli na cestě několik hodin, pak teprve sjíždíme do mírného údolí. Malá, bohem zapomenutá vesnička. Jen doplníme benzin a potraviny. Slunce je vysoko na obloze, teploty začínají být nesnesitelné. Jediné, co mírně ochlazuje, je vzduch proudící kolem rozjetého auta, ale ani to nestačí. Dvě prázdné PET lahve na sousedním sedadle jsou důkaz toho, jak je vedro příšerné. Zamýšlím se nad tím, co tu vlastně obyvatele drží. Ano, Grand Canyon je fascinující, ovšem ta krajina, která mi ještě ráno připadala nedefinovatelně nádherná, je teď pustá a nudná. Nemohla bych tu žít.

Sluneční kotouč se pomalu blíží k zemi a s ním klesají i úmorné teploty. Zastavujeme v poušti, procházím se a zároveň sbírám uschlé dřevo na oheň. Při západu slunce, jež jsem viděla už tolikrát, a proto už nemám potřebu ho každý den se zatajeným dechem sledovat, oheň rozdělávám. Nad plamen stavím rošt a lehce jej potírám olejem. Josh vytahuje skládací židle, rozkládá je, postaví k ohni a vytahuje z chladícího boxu slaninu. Podává mi ji a já ji rozprostřu na rozehřátý rošt.
Slanina zasyčela, sedli jsme si do židlí. Za celý den jsme nepromluvili ani slovo, až teď si povídáme o našich pocitech a dojmech během cesty. Slanina zavoněla, vytáhla jsem ze sáčku rohlíky. Dali jsme si skromnou večeři. Ještě na několik hodin se naše oči zahleděly do ohně, než v dáli zavyl hladový kojot.
Rozpálené a zuhelnatělé dřevo polil Josh vodou. Opět skončil jeden z dalších dnů.

Ráno jsem po probuzení vystoupila z auta. Pomalým krokem jsem došla až na samý okraj kaňonu. Nade mnou na čistě modré obloze bez mraků kroužil sup, hledajíc něco k snědku. Pohled okolo mě ujistil, že sup asi nic nenajde. Všude okolo se povalují kostry drobných i větších zvířat. Uvědomuji si pravdivý zákon přírody. Přežije jen ten nejsilnější.