Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Včera jsem byl u muziky, u muziky celý den. Nikde jsem tam svoju milů, nikde jsem tam neviděl." Hlasitý zpěv, který se nese celým okolím, proniká do domů okny a kdejakou škvírou, slyší ji všichni místní, náhodní chodci či projíždějící. Ano, jsou Hody v Březolupech. Dnes to ví i nejmenší děti, které doprovází celou dospělou hodovou chasu v průvodu vsí. Děti nastrojené do krojů, ať už věkem poznamenaných, ale i nově ušitých... Babičky a stařenky hledají doma na půdě kroje zachované ze svých mladých časů. Je velkou vzácností mít doma celý kroj, který pamatuje historii rodiny. Mnoho žen se v minulosti v našem Slováckém kroji často vdávalo, proto se dnes inspirujeme fotkami.
Věnečky ve vláscích, kordulky, fjertůšky s lesklými porty na místo lemu. V měsíci říjnu, čase podzimním, začíná být v Březolupech rušno a veselo zároveň. Ženy, které mají "zlaté" ruce, žehlí rukávce, chlapcům košile, škrobí frejtůšky a fjertochy, šijí mašle na suknice a z umělých květů skládají věneček pro hlavní krojovanou dívku, které se říká stárka.

Mladí lidé se schází pravidelně od září v místní hale, kde nacvičují, zkoušejí a postupně pilují tanečky. Snaží se vytvářet složitější a zajímavější skladby, aby lidem přecházel zrak a byli nadšeni. Díky tomu se o nás povídá, že máme Hody velmi dobře připravené a největší široko daleko. Mladých krojovaných rok od roku přibývá, a tak se počet pohybuje kolem 25 párů. Na obec s necelými dvěma tisíci obyvateli je to v dnešní přetechnizované době opravdu vysoké číslo.
Několik dnů před slavnostmi krojovaným začíná brigáda, které říkají "chvojka". Chlapci brzo ráno nasednou na traktor s přívěsem a odjedou do lesa, kde mají dovoleno nařezat stromy, které budou sloužit jako májky před obecním úřadem a domy stárků. Děvčata mezi tím zdobí sál na večerní hodovou muziku. Dělají růže a třásně z krepových papírů, kterými vyzdobí májky. Během dne ještě chlapci musí stihnou májky zasadit do "járků" a opentlit vstup a výjezd obce.
Po zaslouženém obědě v podobě tradičního guláše s pořádným krajícem chleba pospíchají děvčata na Obecní úřad, kde je čeká vázání šátků. Vázat šátky přijíždí paní z blízkého okolí, protože v dnešní době není mnoho žen, které by věděly a uměly složitou techniku vázání.

V den Hodů se slunečným ránem začínají velké přípravy. Maminky a babičky strojí děvčata. Chlapci si většinou vystačí sami, babičky jen dopřišívají, co je potřeba. Děvčata nastrojí do naškrobených rukávců, barevných fjertůšků a červených šátků. Večer místo šátků budou mít zapletené copy s mašlí nebo drdoly s květinami.

Z domu se nevychází dříve než je - ať už chlapec nebo dívka - jako "z cukru". Ze dveří a oken nahlížejí tetičky a hodnotí mezi sebou, který z krojovaných párů je nejlépe oblečený a naopak, či "která to má na sobě ledabylé." Šohaj si pro svoji drůžku chodí k ní domů, aby si ji přivedl do průvodu.
Sotva hodiny na kostele odbijí dvanáctou, krojované páry se začínají scházet na návsi, kde za doprovodu muzikantů zpívají písně, které neodmyslitelně patří k tomuto dni. Přicházejí i lidé, kteří si nechtějí ujít průvod obcí. Nejprve se jde pro hlavního krojovaného-stárka. "Já vás tady kapelo a chaso pěkně vítám, hodového práva sa nezříkám. Vítám vás tu všecky aj přespolní hosty a přeju vám veselí dosytosti!" vítá stárek hosty před svým domem a vede svou maminku k sólovému tanci. Rodina nabízí laskominy a nějakou tu štamprličku. Na oplátku šohaji otevírají demižónky, z nichž voní pálenka na sto honů. "Strýcu, dajte si trošku a večer tetku vytáhněte na muziku!" pobízí šohaj postávající v davu přihlížejících. Za hlasitého výskání drůžek i šohajů stárek odvádí chasu k domu své vyvolené stárky. "Dál už chodit nemosíme. Jak tato mája napovídá, tady sa stárka aj právo skrývá." Sněhově bílé suknice a bohatě nazdobený věneček ve vlasech je jen z mála ozdůbek, které krášlí stárku vycházející z domu. V ruce pevně drží právo, na kterém se třpytí kytičky, sklíčka a barevné mašličky. Jeho korunou je rudě červené jablko ze zahrady stárka. Ani jeden z páru, stárek a stárka, nesmějí být ve svazku manželském. Jablko je malým symbolem svobody a mládí. Oba stárci vedou chasu v průvodu k Obecnímu úřadu za panem starostou, který jim musí udělit povolení k hodování až do rána.

"Vítám tu především stárku se stárkem, určitě budou rozumně zacházet s tím hodovým právem. Vítám tu hodaře staré a známé, no a jasná věc, že aj ty nové a mladé. Děvčice se usmívají, chlapci sa držíja z příma, však demižónky v rukách majů - to nemože jim být zima. Stárku a stárko, chasu mate veliků, doufám, že dneska neuděláte nějaků ostudu. Chaso, stárka a stárku dnes poslůchat mosíte, dnes sů přeca nejhlavnější v tej našej dědině. Milá stárko, milý stárku a celá chaso krojová, povoluju vám tímto Hody až do zítřejšího rána," dokončuje řeč pan starosta a ozývá se opět hlasité výskání všech z chasy. Stárka tancuje se starostou, stárek s jeho paní a chasa zpívá kolem nich. Kapela jim k tomu hraje veselé polky.

Chasa odchází do kostela na mši, kde farář mluví ke krojovaným a dává jím požehnání. Kapela hraje na faře hymnu naší země a na konci požehnání odchází dvojce před kostel, kde se tancuje sólo. Zvykem je, že stárci zvou faráře na večerní tancovačku a pohoštění. Loni jsme se jeho účasti přece jen dočkali a dokonce s námi v kroužku tancoval až do rána.

Mezitím než se krojovaní s muzikou vrátí z kostela, se v sále zaplňují stoly s lidmi, kteří se nemohou dočkat prvních odpoledních tanečků. A než se nadějí, celá chasa za zpěvu vtancovává do sálu s doprovodem kapely. Jen zrak přechází z té duhy barevných suknic, hrdých gest chlapců, kteří si drží svoji drůžku. Štíhlé nožky nakonec roztančí verbuňk a chlapci se dají do cifrování na parketě.

Další sobotu, na Dozvuky, mladí obchází domy s dřevěnými, pojízdnými vozy, do kterých ukládají výslužku. Ať už vdolečky, buchty, vajíčka nebo slivovičku či víno. Může se stát, že vozík slouží jako záchrana pro někoho, komu alkohol příliš nepřidal.

Děvčata už odkládají nazdobené rukávce a vyměňují je za černé jupky. Jen stárka zůstává oblečená do původního kroje, tzn. celá v bílém. Chlapci naškrobené rukávce a košile vyměňují za obyčejné bíle košile. Obchůzku po domech si krojovaní zpříjemňují zpěvem v doprovodu harmoniky, tancují v kolech, aby i ti, co se nemůžou večer dojít podívat, viděli, o co přicházejí. Chlapci chodívají v den Hodů na večeři ke své krojované drůžce a na oplátku chodí děvčata k chlapcům na Dozvuky. Celý večer se nese v duchu hodování, tancování, ale i jídla a dobrého vína. Dozvuky jsou symbolicky posledním večerem a tečkou za atmosférou Hodů. Nezbývá tedy, než se zase těšit za rok...