Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Už je to tu znova, strašný zvuk melodie budíku, kde mě taťka Šmoula vtahuje do zimních radovánek. Vzbouzím se, vypínám budík a spím dál, vždyť jsou jen čtyři hodiny ráno!
"Vstávej, lenochu, honem nebo to nestihneme!" křičí mamka a strhává ze mě kousek peřiny, který ještě nestihl spadnout z postele. "Co to povídá, já vstávám do školy až o dost déle," říkám si pro sebe.
"Tak slezeš z tý postele, nebo chceš písemný požádání?" ozývá se znova. Ignoruji. "Ty jsi strašně nevděčná, máš bejt ráda, že se někam podíváš, já v Osvětimi nikdy nebyla a ty děláš, že si na to zapomněla nebo co?" rozzuřeně křičí mamka. Vstávám, ale za "nevděčnou dceru" nekomunikuji. Jsem připravená obzvlášť rychle, abych nemusela poslouchat nepravdivé urážky mé osoby!
Za několik minut se ocitám v autobuse plném stejně rozespalých lidí, jako jsem já a konečně mám důvod usmát se. Je ještě tma, bude se spát a já dospím včerejší ponocování. Omyl! Všichni byli živí až moc, smáli se a povídali si o všem možném, nemohla jsem odmítnout a zapojila se do vážné hry - napodobování typických znaků kantorů. Hloupé vtípky nás rozesmávaly na dost dlouho. Najednou přišla řeč na cíl naší dnešní cesty. Osvětim! Spousta kamarádů tam nikdy nebyla, ani si nedokázali představit, jak to tam vypadá. Marně jsem pátrala v paměti, ale už je to pár let, co jsme tam byli s rodinou, moc jsem si nepamatovala. Ovšem tím rostla moje zvědavost, jestli je to stejné jako ve filmu Šedá zóna.

Najednou naše bujaré mluvení ustalo. Většina pasažérů autobusu si nasadila do uší sluchátka a já se koukala z okna, jak krajina kolem nás rychle běhá po obzoru. Už bylo dávno světlo a čím více jsme se přibližovali k jednomu z největších a nejkrutějších koncentračních táborů, zdálo se mi, jako by se krajina kolem nás měnila. Na polích byl poprašek zmrzlé rosy, občas vysvitlo slunce, ale jakoby se bálo, co ho v těch koutech čeká, zase se schovalo za mraky. Stromy okolo silnice byly většinou bez listí, pouze sem tam se jim ve větvích pohybovalo pár žlutých nebo hnědých listů. Zdálo se mi, že i domy ve vesnicích, kterými jsme projížděli, na sobě měly zbytky kruté doby. Mnoho z nich ani nemělo omítku a okolo bylo všechno neupravené. "Už jsme tady!" kdosi vykřikl. Rychle se oblékáme, abychom mohli vyrazit na prohlídku.

Naše první cesta směřuje do tábora Březinka. Německý nápis Auschwitz-Birkenau na bráně mě trochu děsí, ale na ostatních nepozoruji žádné známky údivu, rozrušení či smutku. Mnoho z nás si ani nevšimlo příjezdové koleje, kudy přiváželi nebohé vězně. Jak jsem si později přečetla, tábor Březinka měl rozlohu 140 hektarů a bylo zde kolem 300 budov. Umřelo tu okolo 1100000 lidí! Naše první cesta vedla do věže vstupní budovy, odkud byl, řekla bych, nádherný výhled na celý tábor, ale v našem případě to byl spíše otřesný pohled! Zbylo tu jen pár budov a nikdo si nedokázal představit, jak to tu vypadalo předtím. Naše kroky nás poté zavedly do dřevěného dlouhého domu s latrínami, cestou jsme minuli plot z ostnatého drátu, jímž na tomto místě opravdu nešetřili. Tvořil tu jakési ohraničení jednotlivých částí tábora. Byl zde i příkop, žádná voda v něm nebyla, proto se na naše dotazy dozvídáme: "To zde museli kopat vězni, aby se jejich hlídači mohli pobavit." Při vstupu do dřevěného příbytku se nás zmocnil děs! Uprostřed byl dlouhý pás jakéhosi "sociálního zařízení", které bylo tvořeno jen dírami vzdálenými od sebe asi 20 cm. Všechno kolem najednou ustalo, otočila jsem se na spolužáky, nic neříkali. Pokračovali jsme tedy dál. V dalším domě už byly dřevěné palandy. Ani si nedokážu představit, že v těchto podmínkách mohl někdo přežít. Vždyť v tomto domě každou noc po těžké práci uléhávalo okolo 400 vězňů. Mezi prkny, které tvořily zdi, byly značné mezery, proto si myslím, že přežít zimu byl určitě velký úspěch.

Naproti těmto hrozným domům stály cihlové, ty byly starší a lépe izolované. Do nich jsme se vydali posléze. Většina z nás se ještě nevzpamatovala z prvních dřevěných chatrčí a už jsme se dozvídali další informace o životě nebohých lidí, kteří tu trpěli. Napjatě posloucháme výklad: "V jednom z těchto domů působil i známý doktor Josef Mengele, jenž prováděl pokusy na lidech. Dále si všimněte namalovaného kartáčku a hygienických pomůcek na zdi v umývárně, to museli na příkaz vězni namalovat, přitom čištění zubů zde bylo tabu!" Procházíme dalšími obydlími a pan profesor Levinský nám překládá nečitelné nápisy na zdech. Postupně jsme se dostali do zadní části tábora, kde objevujeme zřícenou budovu, pod níž byla plynová komora.
"Jak to, že se lidi nedozvěděli, že tu pálej vězně?" zeptala se jedna dívka z našeho zájezdu.
"Protože plynové komory i spalovny byly pod zemí a lidem se navyprávělo, že je tu továrna," odpovídá náš skvělý průvodce, profesor Levinský. Po chvíli zavelel: "Rozchod!" a naše kroky se v mžiku rozešly. Zaujal mě hlouček Židů, kteří se tu modlili a zpívali písně u nějakého pomníku. Pochopila jsem, že tu někde musí být i náš, český, když jsem uviděla ostatní v cizích jazycích. Skoro k slzám mě dojal nápis:
"Nechť toto místo, na kterém hitlerovci vyvraždili kolem půldruhého milionu mužů, žen a dětí, hlavně Židů z různých zemí Evropy, zůstane na věky výkřikem zoufalství a výstrahou pro lidstvo.
Auschwitz-Birkenau
1940-1945"

Další cíl naší exkurze byl tábor, který se vytvořil z bývalých kasáren, takzvaný Auschwitz I. Ten byl používán ještě dříve než Březinka. Před vstupem jsme vyfasovali papíry s přehledem, jakou budovu máme navštívit a mapku, abychom se orientovali. Zde jsme si prohlédli muzeum holocaustu. V jednom z bloků byly vystaveny lidské vlasy. Hned mě napadla otázka: "Co s nimi dělali?" zeptala jsem se nechápavě. "Z lidských vlasů dělali deky, matrace nebo je prodávali na paruky. Lidské kosti se používaly jako hnojivo a z mastnoty, která zbyla po spálených tělech, vyráběli mýdla, která se používala na frontách," poučil mě pan profesor Blažek. Už jsem se raději neptala. Udělalo se mi špatně...

V dalších domech byla k vidění spousta fotek a dokumentace - bohužel v němčině, takže jsme přeložili jen pár nepodstatných slovíček, ale možná lépe. Po nekonečných dvou hodinách uvidím ten známý nápis na hlavní bráně: "Arbeit macht frei!" Uvědomuji si význam tohoto ironického nápisu, ale i tak se pousměji, vždyť "B" ve slově Arbeit je obráceně! A tím končí naše exkurze.

Nasedám do autobusu a má hlava je jako pátrací balon. Vím jistě, že to, co se odehrálo na tomto místě, ovlivnilo život spousty lidí a pro nás, kteří jsme tu hrůzu nezažili, by to mělo být varování. Každý by měl vidět, co skrývá toto místo, kde na vás i po spoustě let dýchá smrt a utrpení, jež si nikdo z nás nedokáže ani představit.

Vyrážíme k domovu! Ještě stihnu napsat zprávu mamce s omluvou za dnešní ráno a s tím, že ji mám moc ráda a pak usínám. Utíkám od smutných myšlenek kamsi mimo realitu a i ve snu se těším na svoji rodinu, postel, jídlo a teplo krbu, které pro mě znamená život...