Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Česká moderní věda vynalezla stroj, který umožňuje cestování v čase, tzv. ČASOSTROJ. Já jsem první z odvážlivců, kteří se odhodlali stroj vyzkoušet. Stačí zmáčknout knoflík a stroj nás přenese na námi zvolené místo.

Je léto roku 1870, nacházím se před Karlovým mostem ze strany nynějších Karlových lázní. Lidé kolem mě procházejí, aniž by si povšimli mého oděvu, který není zrovna dobový. Skloněné hlavy kolemjdoucích značí vlastní zahleděnost. Slyším zpěv harmonikářů: "Tralala, kdybys byla moja!" vyřvává jeden z nich. Z dáli se ke mě nesou hlasy dětí koupajících se ve Vltavě. Je čistá! Slunce hřeje. Harmonikáři se polévají vodou, aby se zchladili. Cítím pach jejich alkoholem nasládlého dechu. Nějaký pobuda ode mě žebrá peníze, dávám mu ty své. On je v zápětí vyhazuje do řeky. Jsou pro něj bezcenné.
Na konci mostu mě staví muž, prý abych zaplatil za přechod přes most. Divím se a podávám mu svou bundu. Stařík ji pokládá na zem a sedá si na ni.
Vůně pečiva značí blízkost lidských obydlí. Kolem mě projíždí žena na bicyklu málem mě srazí. Přede mnou se dohadují tři mládenci. Schyluje se ke rvačce. Chci jim zabránit, ale oni už leží na zemi v jednom kutálejícím se klubíčku. Využívám zvednuvšího se prachu, abych ukradl prádlo visící na šňůře. Paní jdoucí kolem nadává. Její hlas následují dlouhé ozvěny. Tři uličníky zastavuje až příchod jejich rozčilené matky.
Procházím Nerudovou ulicí, která se ještě nejmenuje Nerudova. Krámky už mají otevřeno. Vcházím do jednoho z nich. Je malý, na stěnách visí fajfky a dýmky. Cítím vůni trouchnivějícího dřeva. Neopovažuji se majitele zeptat, zda zná Jana Nerudu. Odcházím, zbyl po mně jen průvan a možná ještě zděšení. Znovu stojím na ulici, zatímco se na mě řítí kočár. Slyším jen jeho točící se kola. Nemohu se hnout. "Bum! Řach!" sráží mě na zem nějaký mladík. Ležím na zemi a pozoruji pohybující se mraky. Zachránil mě.
Malá Strana žije plným životem, zatím co já znovu vstávám s dlaždicí obtisknutou na zádech. Znovu soustředěn na úkol, se kterým přicházím. Dech parna ovívá Malou Stranu. V dálce vidím muže nesoucí rakev. Jsou veselí. Zpívají! Pijí! Baví se! Zastavuje mě kartářka zvěstujíc mi dlouhý život. Bílá holubice sedá na rakev, čímž na chvíli umlčuje všeobecné veselí. Nedaleko přes ulici přechází muž. Běžím za ním s jistým podezřením.
"Jste Jan Neruda?" ptám se neotřele.
"Jsem," odpovídá sklesle vzor budoucích generací.
"Mohu vás požádat o rozhovor?" nervozitou mi přeskakuje hlas.
"Inu dobrá. Ale proč?" nechápavě se táže Jan Neruda.
"Opravdu milujete Karolínu Světlou?" ptám se netušíc, že je to poslední otázka.
Jan jen klopí zrak k zemi a posmutně odchází skrývajíc za zády dopisy, které zřejmě nese na poštu.
Obloha se zatahuje. První kapky padají na zem. Psi štěkají, zřejmě chtějí déšť zastrašit. Všichni jsou schováni pod svou střechou. Vichr cloumá s nezavřenými okenicemi.
První blesky mi říkají, že je čas se vrátit zpět.