Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Sluníčko nádherně svítilo a já se 25. srpna 2019 ocitla na parkovišti pár kilometrů od Pravčické brány. Brána je známá svými skalními útvary a nádherným výhledem z jejího vršku.

Jelikož jsme sem urazili přes 300 kilometrů, byla jsem z cesty autem celkem unavená. Upřímně řečeno, nikam se mi nechtělo, ale už jsem se z toho vyvléknout samozřejmě nemohla. Abych si na chvíli oddechla před dlouhou cestou, která nás pak čekala, vydala jsem se k prvnímu skalnímu útvaru, který se nacházel kousek ode mne. Vypadal tak hladce, jako kdyby ho někdo perfektně obrousil. Když jsem přišla blíže a mohla se skály dotknout, byl to nádherný pocit cítit něco tak hladkého a nádherného. Kam jsem se jen otočila, všude se tyčily samé skály a každičká z nich představovala jiný útvar. Na začátku většina z nich vypadala jako nějaká hlava dinosaura.
Má chvíle kochání se skalními útvary však ještě zdaleka neskončila.

Vyrazili jsme již společně kupředu rovnou k "přepravní lodi", která na nás už čekala a měla nám alespoň pár kilometrů cesty pěšky ušetřit. Po pěti minutách čekání, než se nalodí všichni pasažéři, jsme vyjeli směrem blíže k Pravčické bráně. Pluli jsme mezi obrovskými, mohutnými skalami. Pan průvodce celou cestu poukazoval na různé útvary, které skály nabízí, tentokrát to nebyly hlavy dinosaurů, ale třeba žirafa, medvěd, slon či čtyři panáčkové. Útvary byly opravdu různorodé a jak tu každý průvodce říká, fantazii se meze nekladou.

Cesta loďkou nám trvala přibližně 20 minut. Dopluli jsme k takovému malému přístavu, který se nacházel u malého ostrůvku, na němž stála chalupa, ve které sídlilo centrum jídla a suvenýrů. Odtud pak vedla úzká cestička směrem k bráně. Už nám tolik cesty nezbývalo, bylo velké horko, a proto jsme si dali pauzu na nanuk a až pak pokračovali v cestě. A po ušlých 6 kilometrech jsme konečně dorazili k cíli - Pravčické bráně.