Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V sobotu 9. 3. 2013 jsme zakončili svou půlroční vzdělávací část pátým přípravným setkáním na Pražském studentském summitu. Tím to ale pro nás zdaleka nekončí. Právě naopak. Ale pěkně od začátku.

Co to vlastně je Pražský studentský summit? Je to unikátní vzdělávací projekt, kterého se účastní na 350 studentů středních a vysokých škol z celé České republiky. Účastníci dostávají příležitost zdokonalit své rétorické a argumentační schopnosti a vzdělávat se v oblasti působnosti OSN, EU nebo NATO. Přípravná setkání se konají v budově pražské VŠE. Letos se koná již 18. ročník a mottem je: "Připrav se na budoucnost, ať už máš v plánu cokoliv."

Během září jsme vytvořily tříčlenný tým (já, Tereza a Eliška), dohodly se na dvou potenciálních státech, které bychom chtěly zastupovat (Guatemala a Kostarika), vybraly si téma, na které chceme napsat přijímací esej ("2050: Voda dražší než ropa?") a esej napsaly.
V informacích k přijímacímu řízení psali, že plusové body budou připočítávat těm, kteří budou mít pětičlenné týmy a školám, které se zúčastnily v předešlém roce. Ani jedno nebyl náš případ, a proto jsme s úspěchem moc nepočítaly.
30. 9. 2013 byla uzávěrka přihlášek a 11. 10. 2013 nám přišly výsledky. Vzali nás s naším náhradním státem - Kostarikou. Před námi stál poslední úkol - rozdělit si orgány, ve kterých budeme po celou dobu pracovat. Pro Kostariku to znamenalo HRC, UNEP a UNESCO. Musím říct, že jsem nečekala, že se tak snadno dohodneme. Ale stalo se tak, a proto od té doby Tereza bojuje za lidská práva, Eliška za životní prostředí a já za nepopsatelné spektrum v UNESCU.

Na I. workshop jsme se s holkami vydaly 10. 11. 2013 v 7:00 hodin vlakem. Seděly jsme ve vlaku, trošku nevyspalé, ale hodně nervózní. Koukaly jsme na sebe a říkaly si: "Co my tam jedeme dělat? Vždyť tam vůbec nepatříme. Vždyť nic neumíme!" Dokonce jsme se rozhodovaly, jestli to nezabalíme a nepůjdeme místo toho raději nakupovat. Ale nevzdaly jsme to, a myslím, že můžu mluvit za nás všechny, když řeknu, že jsem ani jednou nezalitovaly.

A co vlastně naše činnost na summitu obnáší?
Dopoledne je společný program buď pro celé plénum (pro všechny účastníky), který je vždy na nějaké téma (Budoucnost demokracie v dnešním světě; Nezaměstnanost mladých; Média a my; Svět a surovinové zdroje). Diskuse byly přínosné a zábavné pro všechny, snad až na "surovinové zdroje", ale nemůžou se vždy zavděčit všem. V diskusích nám Pražský studentský summit nabídl zajímavé hosty, uvedu snad jen malý přehled těch nejzajímavějších: Pavel Kavina (Ministerstvo průmyslu a životního prostředí), Dalibor Balšínek (šéfredaktor Lidových novin), Petr Dvořák (generální ředitel České televize), Jindřich Šídlo (hlavní analytik Hospodářských novin), Erik Best (Fleet Sheet) a Jan Urban (novinář a pedagog), jenž nás oslovil asi nejvíce. Nejen svými vtipnými postřehy, které provázely celý jeho projev, ale asi hlavně svou inteligencí. Nebo se konaly semináře, kde si každý mohl vybrat, co bylo jemu nejbližší. I zde se vystřídala řada významných hostů, kupříkladu: Jakub Železný (Česká televize), Václav Láska (advokát), David Černý (umělec - Entropa), Mohammad Bdaiwi (Vedoucí rádia Svobodný Irák).
Poslední dopolední částí, která proběhla dvakrát - na II. a IV. workshopu - byly plenární projevy účastníků. Vždy na nějaké téma a delegáti se mohli dobrovolně přihlásit a byli zhodnoceni odbornou porotou.

Odpoledne jsme se už věnovali svým orgánům. Byla to ta nejpřínosnější část, protože jsme si všechno zkoušeli. Jednat podle Jednacího řádu OSN (který musím říct není zrovna jednoduchý na pochopení), argumentovat (nikdy bych nevěřila, kolik chyb můžu udělat, když podkládám informaci argumenty, a to třeba jen proto, že to špatně zformuluji), diplomaticky mluvit (nemůžeme zastupovat USA a veřejně podpořit názor KLDR, i když se s ním ztotožňuji, musím to říct tak, aby pochopili, že ten názor se mi líbí, ale z důvodu postojů státu s ním nemůžu naplno souhlasit) a v neposlední řadě práce v regionech. To znamenalo, že nás rozdělili podle kontinentů a v těch malých skupinkách jsme si zkoušeli to, o čem předtím mluvili, aby se dostalo na všechny.

Vypadá to náročně, ale my s kamarádkami už pochopily, že to nejnáročnější nás teprve čeká - třídenní konference, kde už nám naše skvělé předsednictvo nebude radit, kde už skutečně budeme zastupovat zájmy našich států a kde se změníme na tři dny v opravdové diplomaty...