Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je 27. května, den, který ukončuje druhý týden mé školní praxe. Stojím na parkovišti, kde je přistaveno hned několik kamionů. Nalevo se nachází monstrózní budova a hned vedle ní další. Venku není ani živáčka, pravděpodobně jsou všichni zalezlí ve svých kancelářích a pracují. Čekám u dveří, dokud pro mě nepřijde muž, který mi slíbil exkurzi v hlavním sídle známé české firmy Tescoma. Do několika minut už vstupuji hlavním vchodem do onoho logistického centra, kde na mě dneska čeká určitě velká spousta zajímavých věcí. A samozřejmě se nemýlím. Již při vstupu do jeho kanceláře, mimochodem do kanceláře samotného ředitele tohoto centra, na mě spustí velkou lavinu informací o firmě, o její ekonomice, o způsobu skladování zboží a mnoho dalších. Nezapomene mě zapojit do debaty, proto aktivně odpovídám na několik dotazů, které mi pokládá.

Po necelé hodině se společně vydáváme do terénu. První zastávka nemůže být jinde než ve skladu, kde přijímají zboží. Dozvídám se, že krabice se zbožím putují po jezdících pásech, kde jsou opatřeny čárovými kódy, aby byl zachován pořádek a byl v tom nějaký systém. Občas pokukuji po lidech, kteří u pásů stojí a zboží skládají vedle sebe. Naše prohlídka na tomto stanovišti však nemá dlouhé trvání, protože se přesunujeme dál.

Procházíme neskutečně velkým skladem, který je zaplněn až po strop hromadami krabic a krabiček, jež jsou úhledně naskládány do železných regálů. Pan ředitel se zmiňuje o obrovském čísle zásob, které zde mají. Natolik mě to udivilo, že číslo ihned zapomínám a měřím si celý sklad svým pohledem. "Opravdu tolik?" udiveně vyřknu. "Skutečně," usměje se ředitel a pokračuje v naší prohlídce.

Stojíme u paní, jež má na ruce nějaké elektronické zařízení, a v okamžiku, kdy na něm zmáčkne nějaké tlačítko, rozsvítí se světýlko na některém místě, které se nachází v dlouhém regálu. Velmi účinný systém jak se nezdržovat hledáním zboží, které je posláno odběrateli. Prostě zmáčknete tlačítko a zařízení vám zboží najde. Že je technika opravdu vyspělá, to jsem tušila, ale tato skutečnost je pro mě žhavou novinkou. Nápad se mi líbí, proto si celou akci zkouším sama. Přestože bych si tuto práci chtěla ještě zkusit, čas nás tlačí, a tak pokračujeme dál.

Další zastávka je tentokrát v klidnějším prostředí, vzdalujeme se od hlučných strojů, pojízdných vozíků a hromad krabic. Nyní totiž stojím před monitory a sleduji, kde se tvoří nápady na nové nádobí, které bude nejen praktické, ale i vizuálně poutavé. Ano, nacházím se v designérském centru. Páni a paní jsou skuteční umělci. Leckdo by si řekl, že pouze sedí u počítače, občas změní nějakou barvičku, nějaký ten tvar, ale není tomu tak. Je to opravdu dřina. Není divu, že je při takové dávce soustředěnosti v místnosti naprosto vydýcháno. Aby tito umělci mohli pokračovat ve své práci, musíme je bohužel opustit.

Útěchou je mi však výrobna vzorků. Malá místnost, kde se nachází dva stroje vyrábějící právě nějaké plastové součástky. Mám možnost pozorovat jejich práci jen na malý zlomek vteřiny, protože nyní nás již očekávají v chemické laboratoři, kde výrobky testují.

Upřímně, příliš se v laboratoři nevyznám, všude je spousta průhledných sklenic naplněných kapalinou. Odborným popiskům moc nevěnuji pozornost, doba, kdy jsem opustila základní školu, už je příliš dlouhá na to, abych si vzpomněla, co který chemický vzorec znamená. Dokonce začínám mít dojem, že jsem chemii skutečně nikdy opravdu nerozuměla. Obdivuji proto slečny v bílých pláštích, které s naprostou samozřejmostí manipulují s jednotlivými kapalinami a pečlivě si zapisují do svých bloků.

Naši exkurzi zakončujeme v druhém, avšak poněkud menším skladu, dá-li se tak vůbec nazvat. V regálech jsou tentokrát naskládány součástky, které poslouží v případě reklamace zboží. Jen rychle prolétneme uličkami a vydáváme se směrem k východu. Rozloučím se s ředitelem centra, jak se sluší a patří, a poděkuji za výbornou exkurzi, která pro mne byla dalším nezapomenutelným zážitkem.