Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Čtvrtek 22. 10. až neděle 25. 10. 2015, chorvatsko-srbská hranice. Čtyři dny strávené na hraničním přechodu Bapska, kudy nyní denně projde 3000-5000 uprchlíků. Poměrně krátká doba, ale silný zážitek. Přes to strašné kvantum informací, jež se na nás valí ze všech stran, jsem se snažila pochopit momentální situaci. Pokusím se vám tedy nastínit, co jsem zažila...

Nejprve je třeba popsat, jakou cestu tito lidé absolvují. Poté, co se uprchlíci na lodi přeplaví do Řecka, putují do Makedonie, vlakem na hraniční přechod se Srbskem (Preševo), autobusem na hraniční přechod s Chorvatskem (Bapska) a odtud dále většinou do čtvrt hodiny vzdáleného tábora v Opatovci, přes Slovinsko (dříve přes Maďarsko) vlakem do Rakouska a poté do Německa.

Jak vypadá Bapska? Po výstupu z autobusu musí uprchlíci ujít asi dvoukilometrovou cestu, na jejímž konci na ně čekají stany různých organizací a poté asi 200 metrů dlouhá cesta s pěti průchozími vojenskými hangáry, na jejímž konci čeká srbská a chorvatská police, jež koriguje počet lidí, které pouští k autobusům přijíždějícím z chorvatské strany. Zní to jednoduše, ale realita je trochu složitější.

Hodně špatně organizovaný Woodstock

Asi neumím vyjádřit situaci lépe. Nejde jen o to, že pokud dojde ke krizové situaci, kdy je potřeba co nejvíce lidí na uklidnění davu, křičí se "Woodstock". Jde i o celé uspořádání tohoto místa, kde na několik tisíc lidí čeká v areálu jen asi 10 toi toiek, pár stanů pro rodiny na rozbahněném poli a často nedostatečná pomoc. Všude se válí odpadky, na něž je zde všeho všudy jeden kontejner a vyčerpaní lidé často spí na zemi. Na místě je spousta nemocí, jako například žloutenka typu B, zažili jsme i pár infarktů, epileptických záchvatů a dokonce se zde i rodilo. Stojí zde stánky různých organizací, jako je UNHCR (komisariát OSN pro uprchlíky), Lékaři bez hranic nebo Červený kříž. Problém je ale v tom, že tito lidé jsou za svou práci placeni, tedy mají pracovní dobu a v noci, kdy paradoxně přijíždí nejvíce uprchlíků, je většina stánků zavřená (fungují jen jednotky lidí z UNHCR a český tým). Informovanost těchto lidí je většinou velmi omezená a bojí se, co se s nimi bude dít. Je potřeba jim neustále vysvětlovat, že je všechno v pořádku a že je tu autobus pro každého. K pozitivní festivalové atmosféře snad přispívá jen to, že při mém odjezdu se český tým snažil dát dohromady hudební skupinu, což by davy lidí asi rozradostnilo více než neustálý pláč malých dětí.

"Baby" není vstupenka do nebe

Mohlo by se zdát, že dítě je výhodou. Na místě máme k dispozici žalostně málo dek, takže je přes noc rozdáváme jen matkám s malými dětmi. Častokrát jsem zažila, že se mě nějací muži snažili přesvědčit, že také mrznou a deku potřebují, přednost ale mají vždy děti, ať už jde o teplo, jídlo nebo zdravotní pomoc. Děti jsou ale hrozná zodpovědnost. Některé matky jsou tak vyčerpané, že není v jejich silách se o děti pořádně postarat. Snažili jsme se chodit davem a oblékat miminka, často jen s mokrými ponožkami a bez čepiček. Malých dětí zde bylo tolik, že při čekání v davu většinou nehrály žádnou roli.

Dopravní situace horší než v Brně

Pokud přestanou jezdit autobusy z chorvatské strany, nastává ohromný problém. Na asi 200 metrech se začne hromadit několik set lidí. Přesně to se nám stalo v noci z pátku na sobotu. Autobusy začaly postupně jezdit, jenže hrozně pomalu a do pěti průchozích vojenských hangárů se vměstnal obrovský dav lidí. Do toho se někteří snažili předbíhat a proklouznout do davu ze stran, což samozřejmě rozzuřilo všechny, kteří zde čekali. I když naší úkolem nebylo dělat práci policie, museli jsme zasáhnout, dělat mezi jednotlivými stany lidské hradby a nepouštět lidi ze stran. Vždy jsme si sehnali v davu někoho, kdo uměl anglicky a ten pak ostatním přeložil, že je všechno v pořádku, autobusy přijedou pro všechny a že musí se jen čekat. Ovšem ani my jsme nevěděli, jestli to budou minuty nebo hodiny. K autobusům jsme mohli vpustit jen omezené množství lidí, snažili jsme se pouštět celé rodiny, ale i tak občas nějaká matka ztratila své dítě v davu. Do toho jsme se snažili vysvětlit lidem, kteří čekali po stranách, že musí jít na začátek fronty. Nechtěli to pochopit, jedna matka na nás hystericky křičela, že se svým dítětem umře, pokud ji nepustíme. V jednu chvíli byla situace vyhrocená natolik, že policie naběhla s obušky, začala křičet, aby si všichni okamžitě sedli (což někteří staří lidé nezvládali) a někoho, kdo se strkal, několikrát udeřili obuškem do hlavy. Nechci srbské ani chorvatské policii křivdit, na nás byly vždy přátelští a rozhodně pomáhají, ovšem většina z nich přece jenom má vojenský výcvik a použití hrubé síly dav spíše ještě víc znervózní. Naštěstí spolupráce policie a českého týmu opravdu fungovala a za celou noc nedošlo k žádnému vážnému zranění, což je opravdu zázrak. Bylo skvělé, jak se dal dav zvládnout díky ujištění, že všechno bude v pořádku, i někteří z řad uprchlíků nám s tím ohromně pomohli. V deset hodin ráno se pak situace uklidnila natolik, že jsme vše přenechali policii. Další noc pak autobusy jezdily pravidelně a vše bylo relativně v pořádku.

Kdo tedy jsou?

Jsou to lidé. Stejní lidé jako já nebo vy. Putují zde celé rodiny, hlavně matky s dětmi. Neviděla jsem zástupy pouze mladých mužů ani používání malých dětí jako živých štítů. Z větší části jde o Syřany, poté Afgánce a také lidi z Iráku, Pákistánu, Súdánu či ze Senegalu... Nechci působit jako sluníčkář, jenž se je před vámi snaží obhájit. Je možné, že mezi nimi nějaký terorista bude, stejně jako se vždycky najde někdo, kdo jde na zápas Komety a Sparty jen proto, aby se s někým porval. Ale většina z nich byla skvělá. Děkovali, zdravili a spolupracovali. V hlavě mám doteď situaci, kdy jsem nestíhala vařit a vydávat čaj. Ke stánku přišla asi osmiletá holčička, chvilku se na mne dívala a pak sama od sebe začala vedle sebe dávat kelímky a rozdávat je lidem. Byla naprosto báječná a pomáhala mi celou dobu.
Jsou to oběti režimů, lidé, kteří míří za vidinou lepšího života. Jsou na cestě několik dní až týdnů jen s malými batůžky, většinou nevyspalí a unavení.
Asi pětina z nich umí anglicky a vzhledem k tomu, že na cestu jsou potřeba peníze, jde spíše o střední třídu, spousta z nich je vysokoškolsky vzdělaná.

Český tým

Lidé z českého týmu byli prostě úžasní. Je neuvěřitelné, jak skvěle celý tým pracoval, i když to většinou byli lidé, kteří se potkali až přímo na místě. Nešlo jen o Čechy. Potkala jsem zde i Slováky, německý a holanský tým, Angličanku, Dána, Američanku a další. Bylo srandovní, že jsem nikdy nevěděla, na koho mluvit anglicky a na koho česky. Kvůli této rozmanité společnosti také všechny porady, které probíhaly dvakrát za den, byly v angličtině. Zde se vždy řešilo, kdo co bude dělat a případné připomínky. Úkoly byly různé - od výdeje oblečení, třídění skladu (nekonečná práce, kde se vše musí přebrat, protože občas někdo pošle lodičky, silonky, kombiné nebo letní šaty), přes vaření čaje až po práci s davem. Když není co dělat, vždy se dá pokračovat v sisyfovské práci - uklízení.

V neděli jsem odjížděla s klidným srdcem, dorazili totiž další dobrovolníci a situace se zdála být pod kontrolou. Vše se ale mění s děsivou rychlostí, v pondělí někdo psal, že na Slovinsku potřebují lékařské manuály, protože lékaři nejsou a chtějí předejít úmrtím, ke kterým bohužel podle informací z dějiště dochází. Pomoc v jakékoliv formě je rozhodně potřeba a má smysl.

Samozřejmě, otázka přistěhovalců je velice problematická a neexistuje na ni jednoduchá odpověď. Ovšem faktem zůstává, že tito lidé jsou tady a potřebují pomoci. Z mého pohledu strach ani nenávist nejsou na místě. Za celou dobu jsem nezažila jedinou situaci, kdy by mi někdo z nich chtěl něco udělat, naopak jsou milí a ohromně vděční.
Nikdo mě neznásilnil ani nezabil, a pokud to jen trošku půjde, pojedu pomáhat znovu.