Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Na věži blízkého kostela odbíjí desátá. Já se po dvouhodinovém čekání v zástupu Japonců, Rusů a dalších nadšených turistů pomalu, ale jistě blížím ke vstupu do vatikánských muzeí. Kdo se nenechá odradit frontou dlouhou přes půl kilometru ani žhavým italským sluníčkem, může se těšit na tisíce kulturních památek z celé historie lidstva. Konečně se přede mnou otevírá veliká, kamenná vstupní brána. Stačí už jen zaplatit vstupné 14 euro, projít bezpečnostním rámem, který díky bohu ani nepípl a jde se na prohlídku.

První přichází na řadu antické sochy. Rychle žhavím svůj ještě poměrně zachovalý fotoaparát a na většinu děl se dívám již jen skrz hledáček. To platí jak u soch, obrazů, map, starožitného nábytku, tak také u dalších galerií se sochami, obrazy, mapami a starožitným nábytkem. Jedna z nejzajímavějších expozicí je sekce egyptologie. S nosem přitisknutým na skleněnou vitrínu s blikajícím alarmem zkoumám klidnou tvář látkou omotaného, mumifikovaného a přes tisíce let mrtvého egyptského nebožtíka, jenž pokojně ležel ve své hieroglyfy popsané truhle.

Vatikánská muzea jsou bezesporu pastvou pro oči, ale také pěkným zápřahem pro nohy. První dvě hodiny nevím kam koukat dřív, jestli na vystavované památky, složitě broušené křišťálové lustry nebo na umně malované a vykládané stropy. Po uplynutí těchto dvou hodin mě už však začínají všechny pozoruhodnosti pomalu zmáhat a proto vítám možnost odpočinku ve vatikánské restauraci, nabízející pravé italské speciality.

Po obědě jsem byla už zase hladová po poznání, a tak jsem rovnou zamířila do místní chlouby, Sixtinské kaple. Zvenku působí sice jako větší stodola, ale po vstupu dovnitř je mé očekávání beze zbytku naplněno. Nikde není ani jediné bílé místo. Bůh tvořící svět, Adam s Evou ochutnávající zakázané ovoce, David bojující s Goliášem, Noe plavící se na své arše, ti všichni jsou jen zlomkem biblického příběhu zobrazeného na stropě a zdech. Papež Sixtus IV. nechal kapli zkrášlit freskami v letech 1481-1483. Na této velkolepé výzdobě se podíleli nejlepší renesanční malíři, z nichž nejznámější je mistr Michelangelo Buonarroti. Atmosféra tohoto místa protkaného staletími vybízí k rozjímání a je narušena jen občasným cvaknutím fotoaparátu a hlasy hlídačů, napomínajících turisty, kteří nejspíše "přehlédli" velikou tabuli s nápisem "Nefotit prosím" v pěti jazycích.

Po malém odpočinku v místních obchodech se suvenýry přichází okamžik, na který se těším už celý den, a to jest chrám svatého Petra. Už když procházím hlavními vraty, jsem naprosto ohromená. Stačí jediný pohled do tváří kolemjdoucích, abych zjistila, že i oni jsou na tom podobně. Budova budí svými obřími rozměry bezmezný respekt a úctu. S každým dalším krokem míjím jednu pamětihodnost za druhou: sochu svatého Petra, které věřící líbají nohy, Berniniho masivní bronzový baldachýn, ostatky papežů spící svůj věčný spánek v mramorové kryptě, Michelangelovu slavnou Pietu schovanou po útoku šílence s kladivem za tlustým sklem.

San Pietro in Vaticano, jak je místními lidmi bazilika nazývána, je stavba na pomezí baroka a renesance. Její budování bylo započato již roku 1505 za pontifikátu Julia II. Dokončena byla až po více než sto letech roku 1629. Za ta léta se na projektu vystřídalo celkem sedm architektů se jmény tak věhlasnými jako Santi, Michelangelo nebo Bernini. Dominantou baziliky je bezesporu dvacet tři metrů široká kopule s honosnou výzdobou. Monumentální chrám, který pojme až šedesát tisíc lidí, býval do roku 1990 se svou výškou 158 metrů největším křesťanským svatostánkem světa.

To nejlepší přichází až na konec - výstup na vršek kopule do zvonice. Opět si musím, jako všude, vystát frontu. Mezitím se rozhoduji, jestli zvládnu všech těch pět set padesát schodů po svých, nebo jestli si pár euro připlatím a svezu se výtahem. Lenost však opět vítězí. Sama před sebou se ospravedlňuji alespoň tím, že stejně musím posledních tři sta třicet schodů vyjít pěšky. Na úpatí kopule výtah zastavuje.
Z té výšky se až točí hlava. Lidé dole odtud vypadají jen jako malé, různě barevné špendlíkové hlavičky. Úžasným zážitkem je i průchod zešikmenou stěnou kopule. Zvláště lidé většího vzrůstu vypadají velice komicky, když se snaží protáhnout se tím velice stísněným prostorem. Také na plošině pod zvonicí čeká velké překvapení. No řekněte sami, napadlo by vás někdy umístit veřejné záchodky právě na takovéhle místo?

Posledních deset schodů již téměř vyběhnu, jak jsem nedočkavá. Za zábradlím se rozprostírá Řím v celé své kráse. Především výhled z přední části zvonice je až nepopsatelně krásný. Přímo pod nohama se mi otvírá Svatopetrské náměstí se štíhlým obeliskem uprostřed a s kolonádou vysokých, mramorově bílých sloupů po stranách. Odtud se táhne dlouhá hlavní silnice až k Andělskému hradu, staré papežské pevnosti, tyčící se nad řekou Tiberou. Také všechny vatikánské budovy jsou zde jak na dlani. A dokonce se mi po pečlivém prostudování turistického průvodce podaří nalézt to správné okno, odkud vždy papež zdraví věřící. Dnes je však schován někde v hlubinách své rezidence.
I přestože je Vatikán nejmenším státem světa o rozloze necelého kilometru čtverečného, potřebovali byste zbytek života na prozkoumání všech krás, jež ukrývá. Toto místo se nesmazatelně vryje do paměti každému, kdo ho alespoň jednou spatří. A jestli jste zde ještě nebyli, nezoufejte, ne nadarmo se říká: "Všechny cesty vedou do Říma".