Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Minulé letní prázdniny jsme se s maminkou vydaly na dovolenou do Španělska. Jeden den ze zájezdu jsme věnovaly výletu do Barcelony a stálo to za to!

Už během cesty autobusem jsme mohly pozorovat neobvyklé stavby nebo některé památky. O hodinu později jsme dojely až k chrámu s názvem Sagrada Família neboli Chrám svaté rodiny. Tato skvostná stavba zaujme nejenom výškou a svou monumentálností, ale především netradičností a stylem, ve kterém je postavena. Architektem je Antoni Gaudí, který stavbu nedokončil, a proto je zčásti vystavěna ve stylu 19. století a mladší část má velmi blízko k novodobějšímu stylu, jelikož se staví stále. I když se architekti snaží zachovat původní myšlenku Gaudího a dostavět chrám tak, aby byl co nejpodobnější původnímu záměru, z mého pohledu se jim to příliš nedaří. Chrám působí z části jako historická památka a z části jako novodobá kopie Sagrady Famílie.
U Gaudího se na chvíli pozastavíme a přiblížím vám další z jeho známějších staveb - Park Güell. Tento park byl původně navržen jako zahradní město, ale postupem času se z něj stal městský park. Gaudí se uměl "vyřádit" ve všech směrech a všímal si každého detailu. Nadchlo mě, když některé sloupy svým tvarem připomínaly stromy. Pozornost vábily i sochy, jež byly cele pokryty barevnými mozaikami a nádherně spolu ladily a přidávaly celému parku šmrnc. Nejzajímavější a nejpohodlnější byla ovšem lavička. Lavička, která byla dlouhá asi patnáct metrů a byla různě zohýbaná. Tvar sedátka byl rovněž neobyčejný a pojí se s ním krátký příběh. Co se povídá, poprosil Gaudí jednoho dělníka, aby se na ještě měkkou hmotu, která se měla později stát lavičkou, posadil co nejpohodlněji, a tím jí dodal správný tvar k sezení. Dělník, po práci již velmi vyčerpaný, se do lavičky jakoby sesunul a rozvalil. Představte si, že jste doma u televize, napůl sedíte a napůl ležíte v největší pohodičce. Takhle nějak to bylo, akorát v lavičce od Gaudího, jež si mě svým nápadem ihned získala.

Co se týče Barcelony, je toho zde mnohem více na pozorování a divení se. Z Chrámu svaté rodiny byla vidět stavba, která už svým zjevem vyloudila na tváři každého úsměv. A když jsem se později dozvěděla, že jí turisté i místní lidé říkají okurka, musela jsem se usmát docela. "Okurka" je jedna z moderních staveb Barcelony, která je zajímavě zakomponovaná ve středu dění a funguje jako telekomunikační věž.

Znovu jsme nasedly do autobusu a dostaly se do přístavu, který je pro Barcelonu významným dopravním uzlem a leží ve čtvrti Port Vell. Součástí přístavního komplexu bylo pro nás velmi přitažlivé obchodně-kulturní centrum Maremagnum. Obrovská spousta obchodů na sebe nenechala dlouho čekat a my jsme se nahrnuly dovnitř. Byly jsme však brzy nemile překvapené. Obchody s oblečením vypadaly úděsně. Zboží bylo sice krásné, ale člověk se musel brodit hromadou různých kusů oděvů, aby se vůbec prodral někam dál. Když jsme dostaly hlad a chtěly se najíst v našem oblíbeném McDonaldu, nevycházely jsme z údivu. Bylo to ještě horší než v obchodech. Spousta nedojedených zbytků, ubrousků a sáčků se válela po zemi a na stolech to vypadalo, jako by tam právě pojedlo stádo vepřů. To nás dostatečně znechutilo a abychom si nezkazily příjemný dojem z Barcelony, vydaly jsme se zpátky do přístavu a vychutnávaly si vůni moře. Myslela jsem na krásně prožitý den a v té chvíli jsem si slíbila, že se tam jednou znovu podívám...