Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V pondělí 12. března 2012 jsem se vydal s rodinou na výlet na Pražský hrad.

Akce nezačala zrovna nejlépe, autobus přijel se zpožděním, v důsledku čehož jsme hned na začátku zmokli. Cesta autobusem proběhla bezproblémově, až na nepříjemný zápach linoucí se z pasažéra sedícího přede mnou, který se asi posledních pár dní zapomínal mýt. Následná cesta metrem se však již obešla bez podobných nepříjemností a po pár minutách jízdy jsme vystoupili na Andělu. Odtud jsme pokračovali tramvají číslo dvanáct na zastávku Malostranské náměstí, odkud jsme se už vydali dál pěšky. Již v Nerudově ulici se nám naskytl napůl očekávaný pohled: všude davy lidí, hlavně však německých, ruských a japonských turistů, předražené obchody se suvenýry a drahá auta projíždějící kolem. Cítil jsem se trochu deprimován, že jsem se ocitl v masokombinátu na turisty, ale nálada se mi zlepšila, když jsem se asi po patnácti minutách vyškrábal na úpatí Hradu, odkud se nám naskytl krásný panoramatický výhled na Prahu. Když jsme se výhledem dostatečně pokochali, vydali jsme se na náročnou výpravu džunglí turistů do areálu samotného hradu. Zde jsme vyhledali informační středisko, sloužící také jako prodejna vstupenek, a požádali prodavače o vstupenku na předem vybraný okruh. Prodavač se zatvářil značně překvapeně, pravděpodobně nečekal, že by na něj někdo mohl promluvit také česky. Nicméně, když se probral z prvotního šoku, vstupenky nám prodal a popřál nám pěkný zážitek.

Následně jsme se odebrali do expozice se jménem Příběh hradu, ve které jsme se ovšem dozvěděli, že se na ni naše vstupenka nevztahuje, což na internetu napsáno nebylo. Vyměnili jsme si názory na zavádějící informace na webu a vydali se do Starého paláce.
Expozice Starého paláce se skládá ze dvou částí. V přízemí se nachází jakýsi koberec, jenž jsme si obešli, neshledali v tomto sále nic zajímavého a přesunuli se, hnáni zvuky ruské školní výpravy, do druhé části v patře. Tam to již bylo o něco zajímavější, nicméně ne tak, jak by mohlo. Pod bedlivým dozorem "nenápadné" ochranky jsme si prohlédli zbytky chrliče a vyšli ze Starého paláce ven.

Zde se sestra pokusila pořídit fotky katedrály sv. Víta. Když jsem ji upozornil, že by možná bylo záhodno vyfotit katedrálu z jiného úhlu, aby na fotce bylo i něco jiného než špičky věžiček, setkal jsem se s ostrou kritikou jak od mé sestřičky, tak od mé mámy, a to v tom ve smyslu, že je to její foťák a co je mi do toho, co si fotí. Nechal jsem ji tedy pořídit tento velice umělecký snímek a poté jsem spolu se zbytkem rodiny vstoupil do samotné katedrály. Zde jsme asi dvacet minut stáli v davu turistů a sledovali, jak znuděný kontrolor vstupenek natrhává lístky výpravě německých důchodců. Pak se na nás konečně dostala řada a my se mohli pokochat krásou tohoto architektonického skvostu. Když jsme se dostatečně vynadívali, prodrali jsme se masou turistů kolem stolku s Katolickým týdeníkem až k východu.

Podle našich plánů jsme se nyní měli jít podívat do Zlaté uličky. U vchodu do Zlaté uličky se však těsnal obří dav lidí fotících se v maketě budky pro Hradní stráž. Rozhodli jsme se tedy mezitím dojít na WC. Zde jsme se chvíli odhodlávali vhodit do šikmé trubky zabetonované v zemi minci. Nebylo totiž jasně poznat, zda se jedná o jakýsi větrací otvor, nebo o rádoby moderní pokladničku. Po vykonání neodkladných tělesných potřeb jsme se konečně vydali do Zlaté uličky. Nejdříve jsme byli okouzlení krásou nově opravené uličky, poté zděšeni tím, že se v domcích nachází jen samé obchody a poté opět potěšeni, když jsme zjistili, že ve spodnější části uličky je v domcích situovaná velmi zdařilá expozice někdejšího života v těchto příbytcích. Ani jsme se nenadáli a byli jsme u věže Daliborky. Tu jsme si prohlédli včetně sklepení, kde jsou vystaveny mučící nástroje. Když jsme vylezli znovu ven, byl již pomalu čas odejít z areálu Hradu zpátky na tramvajovou zastávku.

Jen co jsme se ovšem dostali před bránu, sestra zjistila, že zde zrovna probíhá střídání hradních stráží. Marně jsem se jí snažil vymluvit tento "kulturní požitek", spočívající ve sledování hlav (více jsme přes nepředstavitelně obrovský dav turistů všech národností neviděli) strážců provádějících nějaký rituál, který mi popravdě přišel trochu směšný. Vymluvit si to nedala, a tak jsme ještě asi deset minut sledovali hlavy, než to přestalo bavit i ji a konečně jsme se vydali směrem k tramvajové zastávce, ze které jsme měli v plánu vyrazit na mnou již tolik vytoužený oběd. Cesta by již jinak nestála za zmínku, kdybychom nepotkali Pražana venčícího ps... počkat... malé pruhované selátko na vodítku!? Zůstali jsme na něj chvíli nevěřícně koukat s otevřenou pusou a poté se již vydali plní zážitků k jednomu z nejlepších cílů naší výpravy (alespoň pro mě): k čínské restauraci Panda....