- reportáž formou vypravování
Vždy jsem se chtěla podívat na jiný kontinent, velmi mě lákala hlavně Amerika. Můj sen se mi splnil o letních prázdninách. Tatínek totiž pracoval v Nikaragui ve střední Americe, a tak mě s bratrem pozval na dovolenou do svého nového bydliště. Než jsme ale mohli vstoupit na půdu této tropické země, čekala nás dlouhá cesta.
Putování začalo v našem hlavním městě. Do Ruzyně jsme dorazili asi dvě hodiny před odletem. Po odbavení našich kufrů jsme museli čekat, ale to nám zas tak nevadilo. V prostorách, kde jsme byli, se totiž nacházelo hodně obchodů, díky kterým hodina čekání rychle utekla. Lidmi se to na letišti jen hemžilo. Každý někam spěchal. Halou se neslo velké množství různých jazyků. Vždyť také místo, jako je letiště, spojuje naši malou zemi s celým světem.
Nasedli jsme do letadla, které se odlepilo od země a dál už jen plachtilo oblohou. Na rozdíl od lodí ale ne ve vodě, nýbrž v mracích. Cíl byl jasný - Madrid, hlavní město Španělska, které nám v tomto případě posloužilo jako přestupní stanice. Asi po hodině a půl jsme prolétli mraky a uviděli jsme trávu vysušenou od sluníčka. "Asi je tam teplo," pomyslela jsem si a odepínala své bezpečnostní pásy.
Protože žádný let nenavazoval, zajistily nám aerolinie nocleh skoro v centru města. Projížděli jsme v mikrobusu rušnými ulicemi, které se skoro vůbec nepodobaly těm českým. Široké chodníky doslova překypovaly lidmi. Někteří šli do práce, jiní se z ní právě vraceli, děti byly na cestě ze školy a mezi nimi pobíhalo pár pouličních psů. Na některých místech se ale davy tlačily ke schodištím, která vedla do země, protože metro je v Madridu velmi oblíbeným dopravním prostředkem. Jakmile jsme dorazili do hotelu, dali jsme si kufry na postele a vydali jsme se do ulic poznávat Madrid. Po městě jsme chodili až do večera, takže asi nikoho nepřekvapí, že nás potom velmi bolely nohy. Ráno jsme se museli sbalit, protože venku už čekal nám již známý mikrobus, který měl za úkol dovézt nás zpět na letiště.
Naším dalším cílem byla Florida, konkrétně Miami. Velmi jsem se těšila na let, protože jsem si vždy přála vidět oceán tak, jak ho vnímají ptáci. Když jsem poprvé zaregistrovala velkou modrou plochu, vydechla jsem úžasem. Tolik vody pohromadě! Ale za chvíli mě to už omrzelo. Zjistila jsem totiž, že je mnohem zábavnější pozorovat cesty, města, lesy nebo rybníky než jen modro. Cesta proběhla rychleji, než jsem očekávala. Asi po osmi a půl hodinách jsme už přistávali na úzkém výběžku pevniny. Jenomže jediné, co jsem z Floridy viděla, bylo letiště. Strávili jsme na něm ale jen hodinu. Poté už pro nás přichystali malé letadlo, které nás mělo zanést do Managui, hlavního města Nikaragui...
Moc velkou důvěru ve mně náš dopravní prostředek nevzbudil, přestože jsem v něm měla další tři hodiny cestovat. Nicméně pokud jsem nechtěla zůstat na floridském letišti, nasednout jsem do něj musela. Nad Kubou začalo letadlo "tancovat", ale podle tatínka tyto turbulence nepatřily k silným. Měla jsem ale velkou radost, když jsem mohla vstoupit na půdu Nikaragui bez jakékoliv újmy.
Další tři týdny jsme si v této tropické zemi náležitě užili. Než jsme ji ale začali prozkoumávat, museli jsme se seznámit s nejbližším okolím - hlavním městem Managuou. Pro představu o něm by bylo asi nejlepší vylézt na nejvyšší vrchol a pořádně se rozhlédnout po kraji. Nejlepší podmínky se nacházejí u sochy bývalého diktátora z rodu Somozů, svrženého v roce 1979, který zde stojí v opravdu nadživotní velikosti. Již při prvním pohledu do kraje je jasné, že něco není v pořádku. Kde můžeme najít výškové budovy? Proč se staví poute přízemní domečky? Odpověď nalezneme v minulosti. Roku 1970 na vzkvétající Nikaraguu zaútočilo zemětřesení. Odolaly mu pouze tři budovy v jedné linii - parlament, sídlo prezidenta a katedrála. Všechny jsou v dezolátním stavu a nesmí se k nim, ale stojí a dopadly určitě lépe než ostatní - ty se totiž propadly do země.
V Nikaragui můžeme nalézt i jeden světový unikát. Lago de Nikaragua je totiž jediné sladkovodní jezero, ve kterém žijí žraloci. O jejich přítomnosti jsem se nepřesvědčila, ale zato vím, že pokud bych se stala žralokem, určitě bych nechtěla "bydlet" v tomto jezeře, protože do něj ústí kanály a ani u břehu nelze vidět až na dno.
Myslela jsem si, že v Nikaragui se cestuje stejně jako jinde, ale opak je pravdou. Všem, kteří se tam chystají, doporučuji, aby si půjčili auto, i když tamější cesty mají k našim opravdu daleko. Jinými dopravními prostředky jsou totiž snad už jen staré školní autobusy z 50. let, které stát koupil v USA a dodnes slouží jako hromadná doprava.
Tři týdny uběhly jako voda, a tak už jsme museli vyrazit směrem k domovu. Nikaragua mi ale přirostla k srdci, i když tamější podmínky pro život nejsou ideální. A navíc tatínek už pracuje v České republice, takže ani za ním se tam nikdy nepodíváme. Nicméně při odjezdu jsem si slíbila, že někdy v budoucnu se určitě ještě vrátím, a už se na to moc těším...
