Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Naše setkání proběhlo v malé kavárničce na okraji jednoho nejmenovaného města. Přestože jsem dorazil na stanovenou schůzku s předstihem, Ota Pavel již na mne čekal. Vypadalo to, jako by zde seděl již delší dobu. V popelníku bylo několik vykouřených cigaret a s další zapálenou si pohrával v prstech. Málem si mě nevšiml, když jsem k němu přišel. Zřejmě byl plně zabrán do svých úvah. Mohl bych se jen dohadovat, nač právě myslel. Snad na svou řeku? Zlaté úhoře? Či snad mládí, které se už nikdy nevrátí?

Dobrý den, na začátek bych Vám rád položil poněkud netradiční otázku. Těšil jste se na dnešní interview?
Ano, velice. Mám rád, když s někým mohu vést interview, rozhovor. Někdy, když nemám co dělat a žádný novinář za mnou nepřijde, aby se mnou udělal rozhovor, dávám si otázky sám a sám si odpovídám. Řeknu:
A: Dobrý den. - A sám si odpovím:
B: Dobrý den. - A tak to jde dál:
A: Chtěl bych se zeptat, co je pro rybáře na světě nejkrásnější?
B: Pro mě je nejkrásnější, že moje žena Věra miluje ryby. V hrnci. Nenamítá nic, když kupuji nejcennější náčiní, kterým bych měl ryby ošálit, k Vánocům mi dává místo teplých spodků a svetrů navijáky, jezdí dokonce na Smíchov do akvaristické prodejny pro červené hnojní vonící žížaly a k řece mě posílá a ráno dokonce budí, abych nezaspal. Má to pro rybáře ohromnou výhodu, když žena jí ryby a hlavně když ta žena stále doufá, že on nějaké chytne. Je to prostě nejkrásnější vlastnost mé ženy.

A vy jíte ryby? A jestli jíte, taky je sám smažíte?
Jím a rád. Poslední dobou ryby nepeču a nesmažím. Zdá se mi, že na pánvi anebo v pekáči tukem, obalováním, připalováním a připékáním ztrácejí svou chuť a dostávají ještě nějakou další, která k nim nepatří. Zvláště štiky, candáty, pstruhy, někdy i kapry vařím zhruba deset až patnáct minut v osolené vodě. Pak je dám na dlouhou mísu, posypu nasekanou petrželí, obložím brambory anebo novými brambůrky a poleju máslem. Každý, kdo sedí u stolu, si z té mísy nandává rybu a přílohu pokud možno velkou lžící a vidličkou a ryby jsou lehké jako víno, které se k tomu popíjí.

Je známé, že řeka Berounka se pro Vás stala velkou inspirací a že ji zmiňujete v mnoha svých dílech. Co Vás napadá ve chvílích, když jste u ní sám, světem nerušen? Myslíte na to, jak velký úlovek byste mohl chytit?
Pokaždé, když jdu k vodě, pomyslím si na to, že dnes chytnu velikou rybu. Je mi skoro čtyřicet a dosud jsem svého rybího mamuta nechytil. Chytil jsem štiku, měla dobrých šest kilo. No, a to si tedy dovedete představit, o kolik za těch dvacet let vyrostla a kolik měla tenkrát doopravdy. Celý život mám naději a mít naději je krásné. Ale jednou se může stát, že přece jen zaseknu na přehradě rybu, která bude jezdit s mou loďkou a bude mít sílu, aby utáhla parník.

Když se vrátíme ještě zpět do vašeho dětství. Váš tatínek s Vašimi bratry strávili několik let v koncentračním táboře. Jak jste vnímal jejich návrat? Změnilo se nějak jejich chování za tu dobu, co jste je neviděl?
Samozřejmě jsem byl hrozně rád, že jsou zase zpátky doma. Ale už to nebylo takové jako dřív. Moji bratři Hugo a Jiří se věnovali po návratu z koncentráku docela jiným rybám. Museli si vynahradit, co zameškali. Milovali, ženili se, studovali, pracovali a pak toho zas litovali. Nejvíc je podle mě mrzelo, že nebyli se mnou u vody a že promeškali ten velký štičí čas, který nastával. A můj tatínek už pak chodil na ryby málo. Na ryby chodil tehdy proto, aby utekl mamince, která mu nadávala, že kvůli rybám předčasně usiloval o důchod. U řeky většinou spal, tak jako spí hodně rybářů. Voda šumí, vlnky kolébají, oblaka plují, manželka je na hony vzdálená. Rybářský spánek je nejsladší, člověk si dovoluje dvojí luxus - spánek a ryby.

Již od svého mládí se věnujete sportu. Stal jste se trenérem, sportovním reportérem a také autorem několika knih, zabývajících se touto tématikou. Mohla bych se vás zeptat, čím jste si sport natolik oblíbil?
Já mám sport rád proto, že nezvykle chutná a nejde ničím nahradit podobně jako pivo. Sport je NENAHRADITELNÝ. Takový fotbal se hrál v koncentráku v Terezíně a hráli ho i naši vojáci na frontě, kteří bojovali proti fašistům. Sport nahrazuje mužům, kteří se chtějí bít, války. A o válkách byla napsána většina největší literatury. Někdy se říká, že sport je jako divadlo. Sport je v některém směru víc než divadlo, na divadle můžete předem vědět, jak to dopadne. Když padne na divadle facka, je většinou markýrovaná, na hřišti je vždycky skutečná. A tak dále, a tak dále, dalo by se o tom mluvit do nekonečna. Nejkrásnější na sportu ovšem je, když člověk sportuje sám. Také jsem sportoval sám. Znám ten pocit, když na vás trenér řve, když vás líbá, když se kouří z těl, když už nemůžete a pak to překonáte, když prohráváte a když vítězíte a když odcházíte z ledu a vrhne se na vás v uličce holka jako lusk a přimáčkne se prsama na váš propocený dres a před všemi vás políbí a nemá žádné zábrany, protože jste vítěz, protože jste gladiátor, protože jste přemohl lva anebo alespoň HC Lva Střešovice.

Takže tohle je ten důvod, proč o sportu tak rád píšete?
Ptát se proč píši o sportu - je blbost. To je, jako by se někdo ptal horolezce, proč leze nahoru na tu horu. Protože ho přece ta hora láká. Protože je vysoká a vylézt tam není sranda. Myslím si, že psát o sportu také není sranda. Někomu se může zdát tahle hora sportovní literatury nízká, ale mně se zdá náramně vysoká. Zdála se i jiným pánům od péra a psacích strojů. O sportu psali Bass, Poláček, London, Hemingway a další. A u nás teď píší Kožík, Mareš, Kocourek a další. A pokud jsem slyšel, viděl, četl a s některými si i vyprávěl, všichni s tím měli potíže.

Myslíte si, že existuje recept k tomu, aby se člověk stal mistrem světa?
Aby ses mohl stát mistrem světa ve sportu anebo literatuře či v malířství, je potřeba: talent a práce. Někdy je důležité také štěstí, ale na štěstí nelze spoléhat tak jako na počasí. Na talent se názory různí. Bylo o tom napsáno mnoho pojednání a proneseno hodně slov. Naposledy mi řekl spisovatel Karel Konrád, který napsal třiatřicet knih, větu: "Talent není nic, práce je všechno." Znám některé české běžce a české fotbalisty, kteří dobyli vynikajících světových úspěchů a talentu měli zřejmě pramálo. Když začínali, neuměli se trefit do míče a běhali mizerně.
Přesto bych řekl, že talent je velmi důležitý, je to jakýsi počáteční kapitál. Ale tato skutečnost je také všechno, co k tomu lze říci. Talent jsme dostali do vínku od našich sudiček anebo od Boha anebo dokonce čerta. Od čerta ho dostali zřejmě ti, co na něho příliš spoléhají.

Chtěla bych Vám ještě položit otázku, jak se stavíte k psaní. Je to spíše Váš koníček, nebo naopak práce?
Jeden anglický profesionální fotbalista řekl větu, která se mi moc líbí: Dávat góly - to je moje práce. Líbí se mi z mnoha důvodů. Je v ní radost z fotbalu a přiznání, že fotbal je práce jako každá jiná a v té větě je i radost z práce. Psát - to je zas moje práce.
Píši rád. Byl jsem skoro pět let v ústavu, a tak si toho vážím, že mám doma stroj Consul, který funguje. Když jsem byl na tom nejhůř, napsal jsem si na papír pod sklo: Jedině práce tě může zachránit. Nesmím pracovat dlouho, mám zhruba povoleny jen tři hodiny denně. Často nemůžu dospat, těším se i v noci, až TO začne. TO: život a psaní. Těším se přímo na den.
Nečekám na inspiraci, nemůžu si ji dovolit, příliš mnoho času jsem ztratil ve válce, po válce, v ústavu. Neuznávám prostě inspiraci, i když také vím, že jsou dny, kdy mi to jde lépe a kdy hůř. Někdy píši i v noci, probouzím se a dělám si poznámky. Z toho jsem se pravděpodobně zbláznil, a tak se toho snažím vyvarovat. Ale psaní je prokletí jako opium, musím brát prášky před spaním, abych měl hluboký spánek a nepromýšlel předčasně látku. Někteří z nás jsou po mnohých stránkách vyřízeni ve čtyřiceti. Jsem nevyléčitelně nemocný. Čas od času mě musí zase odvážet sanitka do ústavu. Někteří jsou však na tom mnohem hůř než já.

Necháváte svou ženu, aby Vám zkritizovala právě dopsanou knihu či povídku?
Ano. Má žena Věra je mým hlavním kritikem. Devadesát procent nejkvalitnější kritiky toho, co napíši, mám doma. Zřejmě je to přesně to, co řekl v roce 1937 Issak Babel: "Vůbec se domnívám, že je dobré dát číst knihu velmi chytré ženě, protože právě tato polovina lidského rodu je někdy nadána absolutním vkusem, podobně jako jsou někteří lidé nadáni absolutním sluchem."

Jaké máte plány do budoucna?
Čím víc stárnu, a to se mi daří znamenitě, tím víc mě baví pracovat jinak. Doufám, že o té jiné práci budu moci jednou také psát. Letos jsem dělal skoro dva měsíce zástupce převozníka na řece Berounce. V budoucnu bych chtěl pást nějaký čas ovce v Tatrách, ale hlavně bych chtěl psát. Protože psát - to je moje hlavní práce.

Děkuji Vám za Váš čas. Bylo mi ctí si s Vámi povídat.