Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Do malé kavárny na rohu Václavského náměstí vešel pán vyšší postavy se zasněženým kloboukem. Nemohla jsem se zbavit dojmu, vypadal jako Karel Jaromír Erben. Připadala jsem si úplně mimo, blouzním snad? Cítila jsem se stále více nervózněji, přicházel ke mně...

K. J. Erben: Dobrý den, mohu si přisednout?
JÁ (s vyplašeným výrazem a roztřeseným hlasem jsem odpověděla): Ale ano, jistě.
K. J. Erben: Nemusíte se bát, jsem po smrti, to ano, ale vrátil jsem se z minulosti.
JÁ: Jak? Jak jste se mohl vrátit? Proč? Proč jste přišel právě za mnou? (v hlavě se mi honilo tolik otázek, byla jsem vyděšená, překvapená ale zároveň fascinovaná, muž však mluvil stále klidně, plynule a dokonce chlácholivě)
K. J. Erben: Vím, že už nějakou dobu bádáte v mé minulosti. Proto jsem se vrátil. Přišel jsem, abych Vám odpověděl na vaše otázky. Pokud budu znát odpovědi. (smích)
JÁ (stále ohromená jsem souhlasila): Dobře, začneme hned?
K. J. Erben: Ano, můžeme.
JÁ: Tak tedy, pane Erbene, narodil jste se 7. listopadu roku 1811 v Miletíně?
K. J. Erben: Ano, tam jsem se skutečně narodil, spolu s mým bratrem Janem, který ovšem za necelé dva měsíce zemřel.
JÁ: Miletín se dodnes pyšní svým Vámi jako svým rodákem, řekl byste mi pár slov, jak si ho pamatujete za vašeho života?
K. J. Erben: Mé rodné městečko. Pamatuji si ho velice živě. Jako by to bylo teprve nedávno. Staré domky, maličké náměstí s kostelem, v němž se všichni scházeli při jakékoli příležitosti. Staré hradiště u soutoku říčky Bystřice, prašná, hlinitá cesta. (povzdechnutí) Změnilo se toho opravdu hodně. Do dnešních dnů si ale zachovalo kouzlo starých časů a atmosféru století dávno minulých.
JÁ: Mohl byste mi prozradit více o vašich rodičích?
K. J. Erben: Ale jistě. Otec Jan byl obuvnický mistr v Miletíně. Matka Anna byla kantorka, zemřela ve svých 65 letech, porodila devět dětí, avšak jen já a má sestra Josefka jsme se dožili dospělého věku. (pomlka) Oba je musela trápit ztráta našich dalších sedmi sourozenců, kteří zemřeli v raném věku. Nikdy jsme o nich ale nemluvili.
JÁ: Je známo, že vaše matka často churavěla. Měl jste s tím v životě také problémy?
K. J. Erben: Ano, matka měla chatrné zdraví, náchylnost k tuberkulóze a já jsem to bohužel zdědil po ní. Bývával jsem často nemocný. Nakonec jsem onemocněl plicní nemocí a 21. listopadu 1870 na tuberkulózu zemřel. (smířený úsměv)
JÁ: Vaše matka Anna si přála, abyste se stal učitelem, ale nestalo se tak...?
K. J. Erben: Stranil jsem se veřejného vystupování, při řeči jsem se zajíkal, ale nejde tak úplně tvrdit, že jsem nebyl učitelem. Dával jsem soukromé hodiny hudby a klavíru v zámožných rodinách. Soukromé vyučování mi vyhovovalo více. Hudba mě fascinovala.
JÁ: Víme o Vás, že jste navštěvoval určité školy. Mohl byste mi prozradit, o jaké školy šlo?
K. J. Erben: Do 14 let jsem chodil do obyčejné školy v Hradci králové. Po mém návratu zpátky do Miletína přišel farář Jan Arnold a přemluvil mé rodiče, aby mne poslali na hradecké gymnázium. Tam si mě všimli a ujali vrchnostenští úředníci ze zámku. Poslali mě na studia do Prahy, absolvoval jsem dva ročníky filozofie, poté čtyři ročníky odborné právnické fakulty.
JÁ: Stalo se během vašich studijních let něco mimořádného?
K. J. Erben: Mimořádného? Mezi události, které byly pro můj život výjimečné, patřilo to, jak jsem ve druhém ročníku na právech navštěvoval přednášky o diplomatice a heraldice, což mělo význam pro mé budoucí bádání. Dále musím zmínit mé první poblouznění láskou. Potkal jsem svou budoucí manželku Betynku Mečířovou.
JÁ: Víme, že mezi Vámi a Betynkou byl jistý věkový rozdíl, nevadilo to vašemu vtahu?
K. J. Erben: Ovšem že nevadilo. I v dnešní době je to "trendem". (smích) Oženil jsem se s ní v roce 1842. Byla to výjimečná žena, dala mi dvě dcery, Blaženu a o dva roky mladší Ladislavu. Naneštěstí Betynka onemocněla rakovinou prsních žláz a umřela již ve 39 letech.
JÁ: Muselo to být pro Vás těžké překonat to. Jak jste se s tím vyrovnal?
K. J. Erben: Samozřejmě to byla rána, ztratit milovanou osobu. Ale dnes se s ní scházím v nebi. (pobavený úsměv) "Náhradou" za Bety mi měla být má druhá žena Žofie Mastná, dcera Lomnického kupce, jíž jsem si vzal po dlouhém naléhání příbuzných.
JÁ (přikývla jsem a opětovala úsměv): Chápu... Jak už bylo řečeno, ve druhém ročníku Vám tedy přednášky ovlivnili budoucí bádání. Mohl byste mi povědět, o jaké bádání šlo?
K. J. Erben: Bádal jsem v oblasti české a slovanské lidové poezie. Sbíral jsem pohádky, příběhy a historky. Nespokojil jsem se pouze se sbíráním, snažil jsem se ji kriticky zkoumat a ovlivňovat. Díky bádání jsem byl zvolen členem Imperátorské společnosti milovníků přírodovědy, antropologie a národopisu při moskevské univerzitě.
JÁ: V životě jste vystřídal mnoho a mnoho různých zaměstnání, setkal jste se s velice zajímavými lidmi. Ovlivnilo Vás nějaké zaměstnání nebo osoba, se kterou jste se setkal?
K. J. Erben: Ano. Roku 1837 jsem se stal praktikantem u hrdelního soudu při pražském magistrátu, o rok později jsem nastoupil k pražskému fiskálnímu úřadu. Poté jsem se stal spolupracovníkem Františka Palackého v Národním muzeu. Měl jsem za úkol prozkoumávat a třídit mimopražské archívy. V roce 1848 jsem se stal redaktorem pražských novin, o tuhle funkci jsem nestál, po 8 měsících jsem skončil a stal se archivářem města Prahy. To pro mne byla mimořádná událost, položil jsem základy k vybudování městského archivu, vytvořil jsem systém, jakým se archivy třídily. Nejvíce z lidí mě ovlivnil František Palacký, můj učitel a přítel.
JÁ: Dnes jste znám jako velikán národních dějin. Můžete se chlubit šíří zájmů. Byl jste básníkem, historikem, folkloristou, publicistou, politikem, překladatelem, sekretářem Českého musea a archivářem města Prahy. Zasloužil jste se o důkladnější poznání české středověké a humanistické literatury edicemi významných literárních památek, kronik, legend, cestopisů, dopisů a českých spisů Jana Husa. Pří takové šíři zájmů a profesí, kde jste si našel čas na psaní dnes tak známých děl?
K. J. Erben: Za svůj život jsem toho dokázal spoustu, i když mi to tenkrát tak nepřišlo, když už jsem ale po té smrti, proč nebýt trošinku samolibý. (smích) Jak že jsem si našel čas pro svá díla? Kdykoli jsem měl chvilku, hned jsem se vrhl na psaní. Psaní pro mne bylo uklidňující, relaxační. Mohl jsem vyjádřit své pocity, myšlenky a předat je lidem.
JÁ (přišlo mi, jako bych seděla v kavárně s někým, koho léta znám, s někým, s kým si připadám tak klidná a jistá, už jsem nebyla na rozpacích): Psal jste prózy, pohádky, historická díla, písně, ale především balady. Mohl byste mi "představit" nějaké Vaše dílo? Jestli mohu jmenovat, například Kytici?
K. J. Erben: Samozřejmě že mohl. Napsal jsem tuto sbírku, kterou tvoří především balady a pohádky. Kytici jsem mnohokrát předělával, přepisoval jsem verše někdy i celé strofy jen proto, aby mé dílo bylo co nejdokonalejší. Tvořil jsem ji celých 20 let. Nejstarší básní je Polednice, nejnovější Lilie, jíž jsem do sbírky přidal až ve druhém vydání.
JÁ: Dodnes kritici a studenti o Vás i o Vaší Kytici píší nesčetné studie, statě, eseje, ba dokonce i celé knihy. Zaměřují se na to, co jste vlastně myslel svými básněmi, co jste nám tím zamýšlel a chtěl předat. Mohl byste mi to podrobněji vysvětlit?
K. J. Erben: Bude mi potěšením. Jak už jsem se zmínil, bádal jsem a sbíral lidovou poezii. Chtěl jsem lidem předat ponaučení, proto se mé básně, písně, balady a pohádky podobají bájím. Kytice obsahuje 13 lyrickoepických skladeb. Velkým tématem je ale i stránka mateřství a příbuzenských vztahů, které jsou podle mne i klíčem k pochopení balad.
JÁ: Pane Erbene, nevadilo by Vám rozebrat si podrobněji všech 13 skladeb, abyste mi a mým čtenářům přesněji vystihl "to" ponaučení, které bychom si měli uvědomit?
K. J. Erben: Tak tedy, začal bych Kyticí. Mrtvá matka ztělesňuje matku vlast, její děti nikdy nezapomenou a zůstanou věrné. Proto hledaly matičku a našly drobný kvítek mateřídoušku, která se v druhé části stává symbolem vlasti. Ve druhé skladbě, v Pokladu, se poukazuje na to, že vztah k dítěti je hlavní povinností i v okamžiků naděje na lepší život. Třetí báseň Svatební košile se odehrává v tajemné oblasti hřbitova, poukazuje se zde na to, že by člověk neměl propadat zoufalství. Asi nejznámější je čtvrtá skladba Polednice, v níž jsem chtěl zdůraznit vztah matka - dítě. Neměli bychom nic říkat bez uvážení, později bychom mohli litovat. Pátá povídka Zlatý kolovrat se spíše podobá pohádce, jako jedna z mála končí dobře. Chtěl jsem, aby si lidé uvědomili, že cesta za slávou a přepychem nemůže vést přes smrt jiné osoby. Štědrý den je šestá skladba a poukazuje na to, že lidé by neměli znát budoucnost dopředu. Sedmou skladbou je Holoubek. Ten symbolizuje svědomí, které ženu, jež zabila svého muže, dožene až k sebevraždě. Osmá báseň, nazvaná Vrba, je postavená na stejném principu jako Svatební košile. Devátá povídka Vodník zase poukazuje na to, že by si člověk neměl vybírat mezi osobami, které miluje. Další, desátá balada Záhořovo lože dává vědět, že si každý člověk musí odpykat své činy. Skladba jedenáctá, Dceřina kletba, líčí osud dcery, jež spáchala zločin, ale jako vinná z toho vychází i její matka, neboť ji dostatečně nevychovala. Předposlední skladba Lilie poukazuje na to, že když ztratíme milovanou osobu, cítíme bolest a ztrátu, ale i přesto bychom měli jít dál. A konečně přichází na řadu poslední báseň, Věštkyně, ve které ožívají dávná proroctví. Je o budoucnosti českého národa. Báseň je považována za myšlenkový vrchol celé mé sbírky.
JÁ: Dostala se mi do ruky esej od jednoho středoškolského studenta, jenž se právě zabýval Vašimi básněmi, konkrétně sbírkou Kytice z pověstí národních. A jestli mohu citovat: "Podle mého byl Erben nevyrovnaný člověk. Nedokáži si totiž vysvětlit, proč by psal tak melancholické básně." (ani jsem se nemusela ptát a Erben odpovídal)
K. J. Erben: Ach ano, vím, na co byste ráda chtěla znát odpověď. Jsou lidé, kteří se bojí záhadných míst, věcí či lidí, záměrně se jím vyhýbají, působí jim hrůzu. Naopak jsou tací, kterým tyto tajemné, dokonce až nadpřirozené výjevy působí jistou slast. Vidí v ní krásu, vyhledávají tato temná místa. Ne každý by šel o půl noci na hřbitov, už jen při pomyšlení na to by jistým jedincům běhal mráz po zádech. Mne ovšem ne. Již od mala mě přitahovalo tajemno a skrze sebe jsem to vyjádřil právě v básních.
JÁ: Děkuji, objasnil jste mi věci, které mi doteď nebyly tak úplně jasné. (najednou mi zazvonil mobil, přišla mi SMS, přečetla jsem si ji a dále se věnovala panu K. J. Erbenovi) Omlouvám se, dnešní technika. Nikdy Vás nenechá na pokoji...
K. J. Erben: To nevadí. Stejně už se musím vrátit. Děkují Vám, už dlouho jsem si tak skvěle s nikým živým nepopovídal.
JÁ: Ne, pane Erbene, to já děkuji. Článek vyjde příští pondělí.
K. J. Erben: Určitě si ho "tam nahoře" přečtu. Na shledanou...
JÁ: Na shledanou...

K. J. Erben vstal, oblékl si kabát, nasadil si klobouk a odcházel ke dveřím. Než však otevřel, podíval se na mě, usmál se a pak zmizel. Zbyl po něm jen prázdný šálek kávy. Chvíli jsem seděla jako opařená s upřeným pohledem na místo, kudy mistr zmizel. Nemyslela jsem na nic. Po chvíli mě opět "probudil" tón mobilu. Sbalila jsem si poznámky, šla do kanceláře a začala přepisovat náš rozhovor. Trápí mě však otázka...mohlo se to stát?

Poznámka autorky pod čarou:
Myslím si, že v dnešním světe by Karel Jaromír Erben byl pravděpodobně spíše takový ten gotický "magor", metalista, punker, rocker nebo věčně nepochopený emař. Chodící v černých, oškubaných hadrech, s ujetým čírem, mohutnými botami, kterému by na krku vysela tuna řetězů, obrácených či normálních křížů, pentagramů a různých takových těch magických nesmyslů. Chodil by se sluchátky věčně zaraženými na palici s řvoucí "těžkou" hudbou. A v neposlední řadě by mohl patřit k nějaké husté kapele, ve které by hrál na kytaru, bubny nebo ječel do mikrofonu...