Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Právě touto otázkou se ve velké míře zabýval vědec a filosof uvedený v titulu mé práce. Nejprve ale několik slov o něm samotném. Narodil se roku 1788 v polském Gdaňsku v rodině velkoobchodníka. Dva roky svého mládí strávil ve Francii, s rodiči také hodně cestoval po dalších zemích Evropy. Několik měsíců strávil v Anglii. Díky těmto zkušenostem se dokonale naučil francouzsky i anglicky. Po návratu nastoupil do učení u obchodníka v Hamburku, což bylo v rozporu s jeho spíše vědeckými sklony, ale učinil tak na přání svého otce. Po jeho smrti se pak celá rodina přestěhovala do Výmaru a Shopenhauer se mohl věnovat studiím. Prošel mnoha městy, aby se nakonec usadil ve Frankfurtu nad Mohanem, kde roku 1860 náhle zemřel na srdeční mrtvici. Celý svůj majetek odkázal dobročinným organizacím a na jeho strohém náhrobním kameni je vyryto pouze jeho jméno.
Shopenhauerovo dílo se většinou vyznačuje již zmíněnou otázkou "Je vůle svobodná?", kterou pak dále rozvádí takto: Svobodná je světová vůle jako celek, neboť kromě ní tu není nic, co by ji omezovalo. Vůle jednotlivce je však nesvobodná, neboť je vždy určována nadřazenou vůlí celku. Abychom mohli tuto tezi více rozvinout, pochopit, případně obhajovat, je třeba si nejdříve ujasnit, co je to vlastně vůle ať už světová nebo jednotlivce.
Vůle jedince není až takový problém, jelikož jde o běžně užívaný pojem. Označuje určitou touhu či ctižádost člověka, jeho snahu dělat věci, které chce nebo které by měl dělat. Tato vůle může být silná i slabá, ale každý člověk má alespoň nějakou (včetně myšlenkově nevyvinutých kojenců).
Celosvětová vůle nebo vůle celku - to už je jiná. Definujeme tak něco globálního a zcela obecného. Neznám názor světových filosofů, ale podle mě je to něco jako aktuální převládající světový názor, který určuje pochody ve společnosti a její zákonitosti. Definuje obecně uznávané a preferované vzorce chování a názory na různá společenská témata a udává styl i smysl života. Vůle celku pak samozřejmě není pouze jedna, její varianty závisí na specifické oblasti a charakteristikách dané společnosti. Navíc spolu se společností i ona prodělává historický vývoj.
Často se říká, že člověk je jedinec se svobodnou vůlí, sám rozhoduje o svých činech a na rozdíl od zvířat k tomu používá rozum a ne instinkty. Po hlubším zamyšlení nad problémem v souvislosti se Schopenhauerovým tvrzením jsem ale dospěl k jinému názoru. Vůle běžného člověka zdaleka není tak svobodná, jak by se mohlo zdát. Ve všech směrech je intenzivně ovlivňována vůlí společnosti a nelze dělat nic jiného, než se přizpůsobit. Ostatně toto přizpůsobování už člověk skoro ani nevnímá, protože odmalička žije ve společnosti svázané nejrůznějšími pravidly a vzorci obecně přijatelného chování.
Jakékoliv provinění vůči této vůli celku je většinou tvrdě trestáno. Společnost totiž jiné chování (jinou vůli) zpravidla nepřijímá a její členové většinou pokládají vydělení ze společnosti za něco, čeho se chtějí za každou cenu vyvarovat. Toto chování je založeno na rozumu, stejně dobře by se ale dalo popsat jako jakýsi společenský instinkt, což už není svobodná vůle, ale soubor zafixovaných reakcí na nejrůznější podněty, které vyhovují vůli celku.
Dalo by se namítnout, že existuje spousta lidí, kteří žijí na okraji společnosti, nerespektují její pravidla, tedy se neřídí vůli většiny. To je samozřejmě pravda. Avšak zarážející je už jen ten fakt, že každý, kdo se snaží řídit pouze svou vůlí, není respektován většinou. Ať už to jsou násilníci, kteří si zkrátka dělají, co chtějí, nebo lidé mírumilovní, jež jsou pouze jiní a jinak se chovají. Nelze ale tvrdit, že tito lidé nejsou ovlivňováni vůlí celku. To hned ze dvou důvodů. Za prvé na ně stále působí pravidla té společnosti, kterou odmítli, protože oni většinou dělají buď pravý opak nebo alespoň něco protichůdného. Jejich "svobodná" vůle je tak přizpůsobována negaci vůle celku, kterou zavrhují.
Kromě toto pak každý člověk jistým způsobem patří do nějaké komunity nebo škatulky. I naprosto asociální typy, které prožijí život v samotě, tvoří jistou skupinu, která sice není společností v tom pravém slova smyslu, ale i tak v ní platí jisté vzorce chování a společná pravidla. A uvedu ještě jeden příklad. Existují i lidé, kteří se distancují od všeho kolektivního, od veškerých společenských pravidel a názorů. Čím víc odmítaví a svobodní však budou, tím víc je bude spojovat a ovlivňovat obecná vůle jejich komunity po svobodě.
Lze tedy vůbec dosáhnout svobodné vůle jednotlivce? Podle mě ano. Musel by to být člověk žijící v samotě a bez znalostí o jiných společnostech, ba i o jiných lidech. Vůbec by nesměl vědět, že snad existují i další jemu podobní. V takových podmínkách by se rozvíjela jeho vůle k opravdové svobodě, protože by nebylo nic, co by ji mohlo jakýmkoliv způsobem omezovat nebo ovlivňovat. Základní Shopenhauerova myšlenka říká, že pouze vůle celku je svobodná. Tento případ ji však nevyvrací, spíše potvrzuje. Individualita se tak totiž stává sama o sobě celkem a vůle jednotlivce splývá s vůlí společnosti.