Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Žijí mezi námi, a přesto v jiném světě. Na první pohled se vám mohou zdát jako obyčejní lidé, ale jejich vnímání, pocity a smysl pro realitu jsou od našich naprosto odlišné. Všichni si myslí, že mají smůlu, co když tomu tak ale není?

Když někdo potká postiženého člověka, okamžitě je mu ho líto, někdo se ovšem začne smát jeho způsobu chůze, řeči nebo vzhledu. Od těchto lidí je to drsné a velmi neslušné, bohužel k nim občas patřím taky - a stydím se za to. Jenže autismus není jako ostatní postižení. Vždyť se ani neví, jakou příčinou vzniká. A mluvit se o něm začalo teprve nedávno.

Autisté mají tu smůlu, že většina z nich nikdy nepotká pravou lásku, nevybuduje si kariéru či si nenajde přátele. A ani o všem tom nesní. Nelehají do postele s nadějí, že zítra někoho potkají a bude z toho láska na první pohled. Nemodlí se k Bohu, aby už konečně něco udělal. Neplánují si celý den dopředu a pak nezjišťují, že to všechno bylo nanic. Ale také nemají výčitky svědomí, neříkají si co by kdyby. Nepoznají smutek, když je někdo odmítne, když zklamou rodinu nebo dokonce sebe samé. Za celý život se jim nestane, aby se honili za majetkem a slávou. Ke štěstí jim stačí, když je někdo neruší z jejich světa.
Chudý kluk z Egypta bude štěstím bez sebe, dostane-li moped. Dívku z bohaté rodiny udělá šťastnou měsíční pobyt na Seychelách. A jim? Jim stačí drobnosti, které mi považujeme za samozřejmost.

Nám připadá, že jejich život nic nenaplňuje. Ale co naplňuje ten náš? Touha po bohatství, slávě, po spokojeném životě s drahou polovičkou a krásnými dětmi. Nejsou to jenom povrchní touhy, neměli bychom se zaměřit na něco víc? Takové pochybnosti autista nemá a ani mít nemůže. Zajímalo by mě, co si myslí o nás, "normálních" lidech. Jestli nás vnímají jako "sbírku zajímavých motýlů" a přehlíží nás, nebo jestli chápou, že jsme jim podobní, máme obdobné pocity i myšlenky. A přesto ani oni nám ani my jim nemůžeme zdaleka porozumět. Nikdy asi plně nepochopím, co je může bavit na přenášení kyblíku s vodou po pokoji, což mohou dělat klidně 3 hodiny denně a přijde jim to jako plně využitý čas. Oni zase nemusí pochopit, co nás vede k tomu, abychom pořád soutěžili mezi sebou a chtěli jen a jen vyhrávat.

My od reality utíkáme do jiného světa prostřednictvím filmů a různých počítačových her. Oni jsou v jiném světě pořád.
Možná je tam láká nějaký hlas a oni cítí, že na tomto světě by prožili většinou jen utrpení a ty nestálé zemské radosti jim za to nestojí, a tak tomu předcházejí již od narození...