Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jen málo kdo si představí, jaké je stáří a jak se staří lidé v tomto světě cítí, zda jsou šťastní, spokojení, zda mají někoho, komu na nich záleží, kdo ocení, že tu s námi jsou. V tomto věku je to i pro mě dosti těžké představit si sebe jako malou, vrásčitou, o holi chodící bělovlasou paní, která má nejlepší léta za sebou, během kterých toho ledacos prožila.
Dnešní doba je dosti uspěchaná, lidé chodí s otevřenýma očima, ale přesto se plno z nich tváří, že jsou slepí. Málokdo má tolik odvahy podívat se pravdě do tváře a přiznat si, že i on bude jednou na místě té babičky, která bezmocně stojí v autobuse, přestože jí nohy sotva nesou, poněvadž se nenajde nikdo, kdo by ji pustil sednout.

Přemýšlím, jak bych v jejím věku reagovala v dané situaci, co bych asi řekla, být na jejím místě... Dívám se na ně, poslouchám jejich hlasitý hovor plný vulgárních slov a v duchu si říkám "Kam jen ten svět spěje. Ti mladí jsou čím dál horší. To za našich let bylo všechno jiné." Je mi z toho smutno, cosi se ve mně svírá, je to zvláštní pocit. Napadá mě myšlenka, zda jsem radši neměla jít pěšky, vyšlo by to nejspíš nastejno. Jedu k lékaři. Už teď mě přepadá strach, ne z jehel či vyšetření, ale z toho, že na mě zase spustí tou jejich odbornou terminologií, které za mák nerozumím, navíc mluví na můj sluch příliš rychle a potichu. Nevím, zda se mám tvářit, že všemu rozumím, či se zeptat, zda by mi to nevysvětlil pro mě srozumitelněji, ale tím riskuji, že na mě bude koukat pohrdavě a z jeho obličeje budu moct vyčíst "Bože, takovéhle lidi nesnáším, jak jí to mám asi vysvětlit?". Navíc mě přepadá pochybnost, zda můj zdravotní stav není příliš vážný, když se mnou nedokáže mluvit otevřeně. Jsem z toho zmatená. Cesta domů probíhá podobně.
Rozhodla jsem se zajít do krámu nakoupit. Ve dveřích mě div neporazí skupina kluků a cosi na mě zasyčí. "No to se mi snad jen zdá, už abych byla v teple domova," projede mi v myšlenkách. Během placení paní za mnou nervózně přešlapuje, zatím co já hledám ty správné drobné mince k zaplacení. Stačilo se na ní podívat a hned mi dojde, co si o mě myslí. Naštěstí je paní prodavačka milá a s mincemi mi pomůže. Od dveří, ze kterých vycházím, ještě zaslechnu: "To je děs, celý den je bába doma a najednou, když je odpoledne, musí jít nakoupit, jako kdyby neměla čas ráno, důchodkyně." Přemýšlím, zda se otočit a odpověď. Ale pak radši vyjdu z krámu. Mísí se ve mně směs pocitů. Jsem na obtíž? Přijde mi, že kam se hnu, tam překážím. "Copak už v tomhle věku nemá právo člověk normálně žít? Chodit na nákup, jezdit autobusem?" Pořád dokola si pokládám tuto otázku, ale zatím mi nikdo nedal odpověď.
Ještě že mám svou rodinu, na kterou se můžu obrátit, ta je pro mě v tomto věku důležitá. Potřebuji cítit jejich lásku, jistotu, oporu, plně jim důvěřuji.
Teď mě tak napadá, já jakožto starý člověk musím mít asi hodně odvahy, pokud chci jít v zimě ven. Všude je námraza, nechodí se mi zrovna dobře. Co když uklouznu, spadnu a něco si zlomím? Kdo mi v té situaci asi pomůže? Netuším, ale třeba by se našla nějaká ta dobrá duše.
Zkouším se ještě zamyslet nad svou vášní k jídlu a dochází mi, že ve věku seniorů se člověk nemůže jen tak s chutí zakousnout do vařené kukuřice, jablka nebo hrušky, neboť má chrup umělý a s tím se nedá jíst jako se svými zuby. Musí jim věnovat zvláštní péči, nejíst nic tvrdého, ovoce si krájet na malé kousky. Celkem dost náročné, myslím.
Jako klad ve stáří beru spoustu "volného" času, ve kterém se mohu plně věnovat svým vnoučatům, rodině, přírodě, knihám. Na což si budu muset pořídit nové brýle, neboť přes ty staré už téměř nevidím. To bude zase další dlouhé stání v čekárně před ordinací, spousta starostí s výběrem brýlí. Ale co jiného mi zbývá, když můj zrak není jako v mládí.

Staří má přinést úlevu, lidé si ho mají užít na plno. Ne se stále sami sebe ptát, zda jsou na tomto světě potřební. Měli bychom jim pomáhat, mít k nim úctu a trpělivost, když jim něco nejde rychle jako nám. Měli bychom mít na paměti, že oni také kdysi byli mladí a my budeme staří. Brát je jako součást společnosti, do které bezpochyby patří, neboť i stáří je součástí života, stejně jako narození a mládí. Je to přirozený koloběh života.