Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Člověk se prochází ulicí jako po jevišti velikého divadla a kolem spěchají postavy. Po malou chvíli představují nepatrnou kulisu v jeho životě, ale vzápětí zmizí kdesi za oponou. Znáte to, člověk vidí někoho v otrhaných šatech, obejde ho velikým obloukem, protože, kdoví, mohl by být nebezpečný... Potom se kolem mihne mladý pán v elegantním obleku. Ale toho neobchází. Protože to bude jistě slušný člověk, říká si. A s ním i většina ostatních.

Nedávno mě napadlo: je tedy pravda, že šaty dělaj člověka? Jestli ano, tak co potom barvy?
Tamta sympatická mladá dívka v krásné zářivé žluté bude jistě milá a příjemná. To proto, že o žluté si člověk myslí, že je jasná, moudrá a spokojená. Anebo to jenom tak někdo řekl a teď to platí? Zato když se na scéně obrovského divadla objeví někdo v černé, člověk si hned pomyslí: černá značí zničení a ticho, ztrátu, ohrožení, temnotu a opuštěnost, a tak ten, kdo nosí černou, bude patrně také zničený a tichý, ztracený, ohrožený, temný a opuštěný...

Proč je to tak? Kdybych to věděla, tak nad tím přeci nepřemýšlím. Mě totiž napadlo, že černá sice může znamenat zničení a ticho, ztrátu, ohrožení, temnotu a opuštěnost, ale stejně tak si ji může někdo zamilovat, protože je fantastická, tajemná, elegantní či kouzelná...zkrátka černá. Avšak většina lidí v ní stále bude hledat tu smutnou stránku.

A proč to tak je? To já nevím. Ale s jistotou teď mohu říci, že jak šaty, tak barvy dělaj člověka. A nezáleží snad na tom, jaký je ten člověk ve skutečnosti? Podle mě záleží, jenže lidé budou stejně pořád obcházet temné otrhané postavy. Tak proč...? Zvláštní otázka... Snad proto, že některá tajemství mají asi zůstat navždy tajemstvími.