Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úvaha/zamyšlení s prvky vypravování

Sedím na lavičce a cítím, jak mi sluneční paprsky ohřívají kůži, lehký vánek si pohrává s mými vlasy a příjemně mě osvěžuje. Kolem sebe slyším šumění listů stromů. V dálce se ozývá dětský výskot a radost. Najednou jako by se vše zastavilo. Vše utichlo. Není slyšet dětský křik a já sedím a naslouchám tomu tichu. Po chvíli se však z tohoto nekonečného ticha ozve pláč. Ihned se zvedám a běžím zjistit, co se stalo. Na zemi se pod houpačkou krčí malá holčička a ustavičně vzlyká. Drží si kolénko a po tvářích jí stékají potůčky slz. Opatrně ji beru do náruče a po cestě domů ji konejším a rozesmávám. Už nepláče. Moje přítomnost jí zavedla na jiné myšlenky. Bolístku potom stačilo jen vyčistit, zalepit a mohla se opět vypravit, teď už s větší opatrností, zpátky mezi děti.

Kéž by bolest člověka zůstala jen u odřenin a škrábanců. O kolik by lidé byli šťastnější, kdyby se nemuseli bát vážnějších bolestí nebo zármutků. Snad přijde chvíle, kdy si všichni na Zemi uvědomí, že způsobování bolesti někomu jinému je něco zlého a nelidského.

Kolik bolesti musí zažít ti, kteří se octnou mezi rozporem nějakých pomatenců neuvažujících o tom, zda někomu ubližují svým jednáním.

V televizi, v novinách nebo na Internetu ukazují mnoho nepokojů. Například teroristické útoky, sebevraždy, znásilňování a ještě horší "lidské" úchylky. Je toho tolik a tak často, že by to za chvíli lidé nemuseli brát až tak vážně a mohli to začít přehlížet. Ano, každý má svůj život a své starosti, ale opravdu se nás to netýká? Jsme stejní lidé, jako byli ti, co neměli štěstí. Nejde před touhle špínou zavírat oči, co když to bude ještě horší?

Věřím, že by se našli ti, kteří by proti zlu bojovali, bohužel to není tak jednoduché. Ráda bych si myslela opak, ale v tomhle jsem pesimista a realista. Násilí bylo, je a bude. Vždy se vyskytne černá ovce, jež nepůjde se svým stádem, ale odebere se tím opačným směrem. Nemůžeme to zastavit, ale přesto můžeme udělat jednu věc, a to každý sám za sebe. Jít s celým stádem. Netvořit si nepřátele a být tolerantní.

Snad každý člověk na světě zažil za svůj život bolest. Po přečtení několika lidských osudů cítím smutek a lítost. Chtěla bych vám sdělit mou osobní zkušenost.
Bylo mi dvanáct let, když se to stalo. Moje maminka trpěla od mých osmi let leukémií, prakticky nevyléčitelnou nemocí, u níž byla jen jedna šance na uzdravení - najít vhodného dárce kostní dřeně. Podařilo se. Po zákroku se vše zdálo být lepší. Měli jsme ji doma, odpočívala a my se o ni věrně starali. Jednou ale přišel radikální zlom. Její oslabená imunita ji nemilosrdně upoutala znovu na lůžko. Dny ubíhaly, přešly v týdny a měsíce. Po celou dobu ji chodil kontrolovat MUDr. Máša, obvodní lékař a rodinný přítel. Brala spoustu prášků a skoro nejedla. Pan doktor věděl nejlépe, jak na tom máma je, ale my se to od něj nikdy nedozvěděli.
Věřili jsme, že se máma zotavuje. I přes nemoc působila laskavým dojmem, byla pořád vtipná, hodná. Byla prostě báječná.
Jednou jsem přišla domů právě v momentě, kdy ji nakládali do sanitky. S udivením jsem se táty zeptala: "Proč?" A on na to: "V nemocnici jí bude prý lépe." Opravdu?
Pamatuji si živě ten večer, jako by to bylo včera. Seděla jsem v kuchyni u stolu a necítila jsem se dobře. Zadrnčel telefon, táta vylítl z obýváku a zvedl ho. Již si nepamatuji, jestli do telefonu mluvil, jen jsem slyšela na konci mdlé "děkuji". Poté položil nevěřícně sluchátko. Koukám na něj, on na mě a začne plakat. V tu chvíli mi dojde, co se stalo. Kvůli slabému imunitnímu systému umřela na zápal plic. Bylo jí třicet šest let...

Teď mluvím o bolesti tak ohromné, kterou nepřeji ani nepříteli. Cítíte se mizerně a nic nechápete. Zármutek a hněv parazitují na vaší duši a nelehce se vás pouští. Každý, kdo někoho miluje - ať už člena rodiny, přítele, kamaráda nebo i svého zvířecího mazlíčka - a potká ho něco nehezkého, ví, o čem mluvím.

Pořád jsem se uklidňovala myšlenkou, že mám tátu, jenž mě nepochybně miluje a že se společně se sestrami podržíme a přečkáme tyhle těžké chvíle. Opak byl pravdou. Za necelý rok si táta našel přítelkyni, se kterou se oženil. Mají spolu teď už čtyřletou holčičku. Nevím, jestli existuje Bůh, ale jestli ano, promiňte mi, ale takového já neuznávám. Po tříměsíční léčbě podlehl rakovině i táta. Bylo mi patnáct. Po téhle události se obě mé sestry odstěhovaly a já zůstala s tátovou exmanželkou. Měla jsem stále střechu nad hlavou, ale od té chvíle jsem se necítila jako doma. Žijete s někým úplně cizím a nevíte, jestli se k vám neotočí zády. Necítím už k žádnému náhradnímu rodiči lásku, kterou jsem chovala k mým biologickým. Tu nikdo nenahradí. Často přemýšlím a sním o rodině. Jaké by to bylo, kdyby se nic z toho nikdy nestalo.

Dokážu si představit, jak musí být těm, především dětem, když ztratí oba rodiče a nemají už nikoho, ke komu se schoulit do náruče, nikoho, kdo by se o ně postaral tak dobře, jak to pro své děti rodiče dělají. Obdivuji jejich odvahu a zároveň děkuji lidem, co mají v srdci ještě místo a snaží se tyto problémy jiných bytostí řešit a pomoci těm, kteří to potřebují nejvíc. Važte si toho, co máte. Své rodiny, kamarádů, přátel. Buďte vděční za každý den života.