Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byl jsem rád, že žiju. Věřit mi nemusíte, ale já vám říkám pravdu. Chtěl jsem zachránit svět, než jsem pochopil, že ho zachránit nelze. Jediná má chyba byla, že jsem tomu věřil tak dlouho a ztratil padesát let svého života. Litovat právě teď svých chyb by bylo zbytečné. Není to proto, že jsem se již vyléčil z marnosti. Pochopil jsem, že marností bylo vše, co jsem doposud dělal.
Zachránit svět. Jak bláhový nápad! A byl můj. Můj sen - a sny, jak známo, jsou tu jen proto, abychom o nich snili a ne aby se plnily. Ovšem já na to přišel moc pozdě. Uvědomuji si, že mi výčitky nepomůžou, tak si raději nic nevyčítám. A proč taky? Abych byl ještě víc frustrovaný než jsem? To přeci nemohu dopustit! Sám se úmyslně ničit nebudu, protože těch padesát dlouhých let jsem to dělal bez přestání. Ne, já říkám - NE!
Chtěl jsem být lepším člověkem, pomáhat těm lidem, kteří mě dřív sráželi k zemi a brali mi i tu poslední špetku naděje, co mi ještě zbyla. Uvědomil jsem si, že největší chudák nejsem já, ale oni. To oni nevěří v nic a v nikoho a když nevěří, tak nemohou milovat. Já miloval přírodu, zvířata, i ty chudáky. Má láska byla oplácena pouze přírodou a zvířaty, od lidí se mi dostávalo pouze ran, do kterých občas někdo hodil sůl. Tonul jsem v moři nepochopení a bolu a málem už jsem nebyl. Byl a nebyl. Zajímá to někoho? Jistě že ne. Ani mě už to nezajímá. Naivita odešla a přišla realita. Realita sobeckosti, pohrdání a nedůvěry.
Z laskavého člověka se stal sobec, jenž nevěří nikomu jinému než sám sobě. Z jeho pohledu se napravil, ovšem ti druzí si ho všimli a začali si o něm povídat. To byl začátek jeho popularity. Nebyla to ale obyčejná popularita, protože na jeho adresu neputovala slova chvály, nýbrž tvrdá kritika. Ze všech stran bylo slyšet: "To je ale hulvát" nebo "Nemá v sobě kouska citu" nebo snad "Tohle já bych v životě neudělal." Paradoxem však je, že by to ve skutečnosti udělal. Sám si to ale nechce přiznat. A co on? Vždyť se chová úplně stejně jako oni. Víte, nebo máte alespoň zdání, proč odsuzují právě jeho a ne sami sebe? Já to vím nebo si to alespoň myslím. Je to tím, že by to od toho "chudáka" nikdy nečekali. Vlastně je překvapil a jim se to nelíbilo. Zřejmě si řekli, že chudák má zůstat chudákem. Změnil se a myslel, že mu to pomůže. A vidíte, nepomohlo. V podstatě si ještě víc uškodil. Lidé, kteří ho předtím sráželi k zemi, ho teď málem zničili. V téhle době psychicky strádal ještě víc než dřív, kdy ho snad "nad vodou" držel jeho optimismus. Viděl a chápal skutečnost, podle které se také začal chovat. Máte dojem, že to byla jeho osudová chyba? On si to tehdy možná také říkal, když chtěl jen čekat na svůj vlak. Měl málo času na rozmyšlenou, přesto se rozhosl nečekat na ten vlak na kolejích ale na peroně.
Nastoupil a odjížděl, ani nevěděl kam. Přese všechno, co se mu kdy stalo, v něm zůstalo trochu naděje a on se z realisty stal opět optimistou. Prohlížel si krajinu, která mu byla tak známá a milovaná a snad se s ním i loučila. Údolí se proměnila ve vysoké kopce, na jejíž svazích byly vidět holé skály a místy i borovice a jedle. Tento kraj neznal, ale celým svým srdcem do něj chtěl patřit. Teď by mohl být konečně šťastný.
Podstoupil jsem tuto cestu za štěstím, přesto jsem stěstí nenalezl. Nebylo to tím, že by se ke mně lidé chovali špatně, právě naopak. Byli moc milí a velice rádi poslouchali moje vyprávění o kráse krajiny a ušlechtilosti zvířat, které jsem poznal. Poprvé jsem získal něčí obdiv a musím uznat, že se mi to moc líbilo. Nicméně jsem měl pořád pocit, že mi něco schází a tak jsem se rozhodl odjet. Čím jsem vlastně byl? Snílkem? Chudákem? Hulvátem? Vypravěčem? Ne, stal jsem se celoživotním tulákem...