Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Neuvěřím, dokud to neuvidím," říkají často lidé, přestože jsou jedinými živými organismy, které jsou schopné abstraktního myšlení. Samotné slovo je jen abstrakcí. Pokud ho nenapíšeme, nevidíme ho, avšak víme, že existuje a že může mít docela zásadní význam. Pod pouhými třemi písmeny se skrývá cosi velkého, cosi, co je ve své podstatě abstraktní, a to čas. Co to vlastně je? Jak mnoho je skryto pod těmi třemi písmeny? Možná více, než by se na první "pohled" zdálo.

Zkusme si pod tímto krátkým pojmem něco představit. První, co se vybaví mně, je ciferník. Až teď si uvědomuji, jak často s ním přicházím do styku. Kostelní věže, chodby všemožných institucí, ruce většiny lidí a obrovské množství místností je zatíženo tímto kulatým vynálezem, jenž nám prostřednictvím dvou či tří ručiček dává možnost vidět neviditelné a někdy i slyšet neslyšitelné. Proč píšu "zatíženo"? Hodiny, které zmíněnému ciferníku dávají smysl existence, nám totiž neumožňují jen vidět a slyšet čas, ale i cítit jeho tíhu. Běhá mi mráz po zádech, když pozoruji, jak mi dvě ručičky vesele a stereotypně znázorňují, jak mi běží život před očima a když cítím, že bití hodin se právě ztotožnilo s tlukotem mého srdce.

Jakýpak má pro nás čas význam? Není příliš hezké si díky němu uvědomovat, jak zanedbatelně krátký je život. Pravdou je, že ho často ani nevnímám. Jen ve chvílích, kdy se střetávám s jeho nekompromisní přesností. Třebaže vteřinová ručička má obdivuhodnou výdrž a s pomocí baterie se dokáže i několik let stále stejně rychle pohybovat, občas mívám pocit, že právě dorazila na cílovou rovinku, a to zejména ve chvílích mně drahých. Naopak jindy jsem téměř přesvědčena, že se čas zastavil – samozřejmě v dobu, kterou bych už ráda měla za sebou. Proto bývá čas často mým nepřítelem, něčím, co mě svazuje, a já si nemyslím, že tak působí jen na mě.

Doba, chvíle, moment či okamžik – všechna tato slova jsou důkazem toho, že čas je neodmyslitelnou součástí našich životů. Den a noc jsou pro nás parafrází čtyřiadvaceti hodin. Čas nejsou jen hodiny: "Čas jsou peníze," hlásají velcí podnikatelé a nejen oni. Čas může představovat pro každého z nás něco jiného, avšak na všechny působí stejně. Víme, kdy musíme jít do školy nebo do práce, kdy půjdeme domů, kdy nám poběží oblíbený seriál apod. "Kdy...?" Jak častý a přitom tak nenápadný úvod věty tázací!

Připadá mi, že čas je pro nás čímsi, jako je krev pro naše tělo. Jako by byl silou, jež nás žene kupředu, již stále pozorujeme a necháváme se jí řídit. Je tu však jeden zásadní rozdíl: po smrti přestane člověku kolovat krev v žilách, zatímco čas si půjde svou cestou dál stejně rychlými a vytrvalými krůčky. Zdá se, že jsem konečně nalezla slovo, jemuž bych mohla pravdivě přiřknout přívlastek "věčný".