Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Znenadání jsem se zamyslel nad na první pohled naprosto banální věcí: Proč je pro mě čekání tak nesnesitelné a zraňující? Má snad čekání všeobecně nějakou hlubší podstatu? Může se čekáním zvýšit (přinejmenším alespoň citová) hodnota očekávané věci? Nebo je čekání jenom zbytečným zlem, které si musíme protrpět, abychom dostáli vytouženého cíle?

Já osobně tedy čekání bytostně nenávidím! Vždycky, když na něco čekám, zvlášť když se na danou věc těším, cítím neodbytný pocit samoty a stísněnosti, odcizení, nejistotu z neúspěchu nebo nedovršení cíle, ba dokonce i silný pocit beznaděje, jenž mě dohání až k sebevražedným myšlenkám. To vše závisí na důležitosti cíle a délce samotné doby čekání.

Proč tomu tak ovšem je? Tak například, čekám-li na autobus, nedokážu si odepřít myšlenku toho, že jsem na té zastávce přikovaný, že jsem jako vězeň, který nemá možnost svobodných rozhodnutí a musí se bezpodmínečně řídit podle neovlivnitelných pravidel, což jsou v tomhle případě jízdní řády. Nebo třeba v čekárně u doktora; tam mě toho vlastně, kromě mých zdravotních problémů, moc nedrží, ale dochází tu k jiné nepříjemné věci. Každý člověk v té nemocí zapáchající místnosti má svůj osobní problém, ale všichni mají společnou věc, jež jim znepříjemňuje život. Když onemocní, musí k lékaři, musí se dostat do toho (už jen při pomyšlení) ohyzdného domu a tam s ostatními, většinou neznámými lidmi trávit neurčitý čas, který si takřka pokaždé odbudou myšlenkami na odchod. Anebo ještě v čekárně přemítají nad osudy svých spoluodpykávajících, jimž "trest čekání" udělila nemoc za jejich neochotu žít zdravě nebo už jenom z principu, aby si jednoduše nepřipadali tak dobře, jak by se bez tělesných neduhů cítit mohli.

Můžeme ale tomuhle všeobecně přehlíženému stížení života přikládat nějaký pozitivní důsledek?
Lze třeba tvrdit, že při sexu je ta nejslastnější chvíle při orgasmu, ale není ono čekání na něj ještě silnějším a plnohodnotnějším prožitkem?
Při čekání na smrt je to zase úplně jiné. Ačkoliv k ní jasně a přímočaře míříme, z existencialistického hlediska ji nechceme, obáváme se jí a chceme si to čekání na ni užít co nejvíc, a tedy ho - alespoň vjemově - prodlužovat.

Dalo by se všeobecně stanovit, že čekání je příjemné více či méně podle toho, na co čekáme, co ta daná věc pro nás představuje, jak se na ni těšíme nebo jak se jí naopak bojíme.

Další věc potom je, když se naše čekání na věc či událost, po které tolik toužíme, promění v něco naprosto jiného, v něco horšího, a my si uvědomíme, že naše vytrvalost byla bezpředmětná a celá ta doba byla jen promarněným časem. V tomhle případě si začneme vyčítat, že jsme se na tu věc či událost vůbec těšili a byli bychom raději cíle nedosáhli a setrvali v onom čekáni, kdy jsme měli alespoň naději.

Je-li tedy čekání příjemné či nepříjemné, to evidentně záleží na důvodu, proč čekáme. Ale platí-li to tak vždy, to se nedá zcela jistě posoudit.
Také se dá říci, že čekání má opravdu svůj půvab a je celkem nevyhnutelné konstatovat, že bez něj by to zkrátka nebylo ono.
Chceme-li se ovšem dobrat konečné odpovědi na jeho globální význam, chce to čas. Počkejme si...