Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jak bude vypadat další kapitola našeho života, která nás čeká za pár, možná i několik set let? Je jedinečná, nádherná, plná tisíců přání a krásných úsměvů radujících dětí. Osud dal člověku svobodnou vůli, což značí, že každý jedinec se snaží žít svůj život podle svých vlastních představ. Každý z nás máme svou minulost, hledáme budoucnost, ale jsme tu především pro přítomnost. I přese všechno je minulost ale důležitá. V ní jsme udali cestu, po které nyní jdeme. Ať už běžíme, kráčíme nebo se plazíme.

Točím se ve víru toho všedního času, který mi protéká skrz prsty, a snažím se neustále najít svou cestu. Ten správný směr, jímž se mají mé nohy vydat napříč budoucností. Tápám a jsem zoufalá. Tolik dveří, tolik cest, tolik nabídek a snů. Stále však neznám ten cíl. Věřím, že má budoucnost se tvoří s každým uplynulým dnem. V dnešním uspěchaném světě je na lidi nakládáno až příliš mnoho povinností a úkolů, které musí zvládnout, a každý chce pro sebe jen to nejlepší. Dosáhnout nejlepšího vzdělání, dostat vysněnou i nejlépe placenou práci. Není možné si říct, že se tam jednou dostanu, že udělám tohle... Nic tak snadné není.

Přecházím dál, směřuji snad k cíli, za rok ukončuji poslední ročník střední školy. Pomalu se otevírají dveře, jež jsou znamením zkoušky dospělosti - maturity. Brzy se dozvím pravdu, které se obávám. Až se spolužáci i učitelé stanou cizími lidmi, nastane mi další část mého dobrého, ale i nepříjemného života. Čekají mě velké změny. Studium na vysoké škole změní moji dosavadní přípravu a každodenní aktivity. Přála bych si odpromovat, což je můj nejvyšší cíl, a mít dům se zahradou na okraji města, kde bych mohla každý den odpočívat a čerpat novou sílu do dalšího dne.

Svou cestu máme každý ve svých rukou. Osud - a jak s ním naložíme - je jen naše věc. Tak proč nevyužít té skvělé příležitosti? Do dospělosti nás dovedou rodiče, ale jakmile dospějeme a jsme schopní se postavit na vlastní nohy, začínáme si své kroky řídit sami.

Přemýšlím. O tom, co jsem zažila, zažívám a co všechno ještě můžu zažít. Nevnímám půdu pod nohama, jen tiše pozoruji ubíhající krajinu. Každý předešlý pohled nebo okamžik se stává minulostí a zbudou tu pouhé vzpomínky. Naposledy se ohlédnu a s úsměvem se vydám vstříc novým zážitkům. Protože až jednou dojdu na konec své cesty, chci mít důvod se ohlížet.