Každý z nás se snaží chovat co nejlépe, ale každý z nás má o nejlepším chování jinou představu. Nejsou dva totožní lidé, se stejnými názory, se stejným pohledem na život, na svět... Proto tolik problémů, konfliktů, rozpor ve společnosti... Častokrát člověk nesouhlasí sám se sebou, tak proč by měl souhlasit s ostatními?
Chci být člověkem... Už jen toto slovní spojení znamená chovat se kultivovaně a ne jako zvířátko, které právě vypustili z klece. Člověk je dokonalou bytostí, hodnou obdivu. Stojí za to jím být. Neexistuje nic, co by předčilo lidskou bytost. Jsme jediní tvorové, kteří jsou obdarovaní schopností myslet, myslet sami za sebe. Může se zdát, že zde je právě kámen úrazu. Spousta lidí si nevystačí s kontrolováním a organizováním sebe sama, ale snaží se myslet i za druhé, organizovat cizí životy, přetvořit si svět k obrazu svému, k obrazu, který se ostatním příčí. Proč ostatním vnucovat svoje myšlenky? Protože jsem přesvědčený, že jsou správné... Ale ostatní to tak cítit nemusí a v mnoha případech ani necítí. A my to nechápeme a pochopit nechceme.
Když se narodí malé dítě, je na rodičích, aby z něj vychovali člena hodného zúčastnit se života na zemi a nezpůsobit ničemu ani nikomu zlo. Biolog podotkne, že hlavně geny, které máme již od početí v sobě, ovlivní naše budoucí chování. Naproti tomu stojí Watsonova teorie:
"Dejte mi od narození dítě a já vám z něj udělám, co budete chtít." Nedokáži říct, kdo z nich má pravdu, ke kterému názoru se přiklonit. Kde je ta hranice ve výchově dítěte? Jak se k dítěti postavit, aby z něj vyrostl člověk hodný obdivu, uznání a plný dobroty?
Když jsem četla knihu
Sophiina volba, přemýšlela jsem, jak je možné toto absolutní etické selhání vůdců koncentračních táborů. Jak může člověk, který dokáže donutit matku vybrat si jedno dítě, které pošle na smrt, usnout s čistou hlavou? Jak vůbec dokáže usnout, spát a existovat? Copak v sobě nemá ani kousek citu, kousek pochopení, kousek lidské dobroty?? Ne, nemůže mít. Nedostalo se mu snad lásky v životě, od jeho matky, od otce, neví, jak láska vypadá? Nezáleží mu na životě, na cizím životě, na životě přátel, na životě vlastním. Cynicky sleduje trpící ženu, má kamenný výraz ve tváři. Je mu to jedno. Všechno je mu jedno. On nemiluje, nechápe. Není mým úkolem tohoto člověka soudit, tvrdit, že se jedná o lidskou zrůdu, že tento člověk již není člověkem. Zajímá mě jen to jediné - PROČ? Příčina.
Když byl před soudem muž, jenž stál za vyvražděním 3 milionů Židů, jeho odpověď zněla:
"Ne, zabil jsem jen dva miliony." Jde z toho mráz po zádech. Jak může s takovým klidem vyřknout něco tak odporného? Tento člověk, pokud vůbec člověkem je, se mi opravdu hnusí. Existuje vůbec trest hodný takového činu? Snad jen že si sám nakonec uvědomí, jak vlastně žil, co provedl, jak se choval a jaké jeho chování mělo katastrofální důsledky.
Chci se chovat tak, abych se za své chování nemusela stydět. Tak, abych mohla říct:
"Žila jsem dobrý život, nikomu jsem vědomě neublížila, učinila jsem spoustu lidí šťastnými, jsem šťastná." Několikrát se člověk dostane do situace, kdy pochybuje, tápe, nebo dokonce ví, že to, co dělá, je špatné. Sama jsem se do této situace dostala. Člověk je tvor sobecký, pud sebezáchovy u něj funguje výborně. Nejvíce si cení vlastního štěstí a o nic nebojuje víc. Jde mu o vlastní blaho, o vlastní potěšení, o sebe sama. Kdybych měla spočítat, kolika lidem jsem již v životě způsobila šrámy na srdíčku, prsty jedné ruky by mi určitě nestačily. Nechovám se tak, jak bych měla. Nikdo není bez chyb, ani já ne. Někdy si dokonce moc dobře uvědomuji své špatné jednání, vím, že někomu ubližuji, vím, že bych se měla chovat jinak, než se chovám, vím že... Když nad tím přemýšlím, napadá mě, že bych měla být hodnější, milejší... Ale proč? Já jsem jen nastoupila do rozjetého vlaku. Do vlaku plného násilí, zloby a lidské nenávisti, nad kterou zůstává rozum stát. Aby člověk přežil, mohl se začlenit do společnosti, musí být takový jako ostatní. Říká se sice, že na každého jednou dojde a že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Avšak podle mého názoru je přesnější rčení, že "mrchy mají štěstí". Už několikrát za život se mi to potvrdilo, bohužel...
Budu lepším člověkem. Uvědomuji si to čím dál víc. Stačí víc přemýšlet nad tím, jak se chovám a jak jednám. A hlavně, co svým chováním způsobím lidem nejen v mé blízkosti. Vždyť bez přátelství a bez lásky by život ztratil svou cenu. Poučím se z chyb ostatních, ale hlavně z chyb vlastních. A snad pochopím jaká být, abych udělala svět barevnějším a lepším...
