Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Žiji s rodiči, kteří se nikdy ani nechtěli vzít. Své důvody mi však sdělit nemusí. Myslím si, že to není potřeba a svatbou člověk žádnou větší lásku nedává. To je ale můj názor. Proč tedy váhám? Sama nevím. Viděla jsem mnoho filmů s romantickou tematikou a skoro vždycky měly šťastný konec zakončený u oltáře. Ráda vidím lidi šťastné, ale sama tam stát? Už jen ta představa o tom, že toho člověka před sebou musím milovat do konce svého života... Budu schopná mu vše opětovat, snažit se nehádat, podporovat ho i v těch nejhorších časech? Odpověď neznám, protože jsem pořád jen dítě.

Jak tak znám lidi okolo, vidím, že jsou ve svých manželstvích šťastní. Mají se navzájem rádi, pomáhají si a respektují se. Domnívám se, že manželství je hezké a romantické, když to funguje. Podle mě klíč k dobrému vztahu není svatba, ale ten, koho jste si vyvolili.
Jak tedy zjistím, kdo je ten pravý? Buď to bude láska na první pohled nebo vyloženě můj typ. Hlavní věc u vyvoleného je, aby lásku opětoval. Samozřejmě, bude-li mít peníze, krásu a tak dále, tak si myslím, že to by nikdo neodmítl, ale i tak mi jde spíše o to, jak se chová a jak se hlavně bude chovat ke mně. Musí být milý, hodný, pozitivní a šťastný tam, kde je.
Celkově bych asi radši chtěla, aby to byl můj typ i láska na první pohled zároveň.

Bohužel žijí na tomto světě i lidé, co své druhé polovičky nerespektují, v horších případech jim i ubližují. Toho se také bojím a nikdy bych si tím nechtěla projít. Jsem typ člověka, kterému vadí i ta nejmenší chyba, proto bych to nezvládla.
Další věc, co se naneštěstí děje docela často, je podvádění. Jen si představte si někoho vzít s tím, že počítáte, že s ním budete až do své smrti a pak přijdete na jeho nevěru. Myslím si, že kdyby se mi to stalo, už bych do dalšího vztahu nechtěla.
Ve vztahu s někým bych se i bála, že bych v jeho průběhu našla někoho lepšího a hodnějšího. Co teď? Nemůžu ho jen tak opustit jakoby nic... Doufám že se do takové situace nikdy nedostanu.
Podle mě je ovšem nejhorší v manželství ztratit toho druhého. Milovat se, nemít žádné problémy a zničehonic o všechno to hezké přijít. Po rozvodu bych dokázala žít, ale po smrti... Co pak? To bych si snad měla zase najít někoho dalšího, abych neskončila samotná? Smrt milovaného je podle mého opravdu to nejhorší...

Celkově ani nevím, co chci dělat v budoucnosti, ale nad manželstvím jsem už přemýšlela jako malá. Má odpověď je doteď neznámá. Dokážu vám vyjmenovat plusy i minusy, avšak sama nevím, jestli ano, nebo ne. Pořád jsem jen dítě a myslím si, že jen psát o tomhle je pro mě předčasné. Snad to jednou ve starším věku pochopím a dozvím se odpověď. Do té doby si jen budu říkat: "Chci mít manžela?"