Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Když jsem si vybírala téma pro tuto práci, neměla jsem ponětí, o čem budu psát. Nechtěla jsem psát o autobusu, psech, kteří se potulují po ulici, ani o profesi, jíž bych v budoucnosti chtěla, či nechtěla vykonávat. Toto téma mě ovšem zaujalo hned ze začátku, možná proto, že jsem se zrovna zabývala svými myšlenkami...

Jen si představte, jaké by to bylo, kdyby si ostatní mohli číst vaše myšlenky. Pro nějaké lidi by to bylo jistým luxusem, mohli by sedět u televize, nehnout se z místa, popřípadě se o kousíček posunout, aby nezarostli do pohovky a místo toho, aby otevírali ústa a namáhali se ke slovu, kamarád z kuchyně by si v jeho mysli přečetl, že má hlad a přinesl mu jídlo. Tím chci naznačit, že v takovém případě by se další generace neuměla nejenom chovat, ale neuměla by už ani mluvit.

Já osobně si myslím, že myšlenky jsou to nejcennější, co máme. Naše myšlenky nám nikdo nemůže vzít, nikdo nám nemůže přikázat, na co máme myslet. Když čekáte na autobus, který vám zrovna ujel před nosem, začnete přemýšlet nad tím, co můžete dělat v době, než vám pojede jiný, popřípadě si můžete sednou a myslet na to, co sníte, až přijdete domů.

Zažili jste někdy, že po vašem mozku bylo vyžadováno, aby se na něco soustředil, ale vy jste měli plnou hlavu něčeho jiného? Spoustě mých spolužáku, včetně mě, se to stává často. Hlavně při ústním zkoušení před tabulí, písemném v lavici. Ale za to přeci nemůžeme my, že jsme tak hloupí, ale naše mozky, které si dělají, co chtějí.

Bylo by nám určitě nepříjemné, kdybychom se s někým bavili, mysleli si o něm své, jak směšně dneska vypadá nebo že má křivý zoubek, a ten dotyčný si to v naší mysli přečetl. Tím chci říct, že každý máme své myšlenky, které by ztratily své kouzlo, kdyby si je mohl kdokoliv přečíst, neměli bychom žádná tajemství...

Až tuto úvahu budete číst, myslete si o ní, co chcete. Jsou to pouze mé myšlenky vyjádřené na papíru.